Júlia Colom: Na spravedlivý boží soud zapomeňte

Než začala album připravovat, svolila k natočení působivě poetického dokumentárního filmu Semper Dijous, v němž upřímně odkrývá svár osobních ambic s pochybnostmi. Pokládá si totiž otázku, nakolik má právo zatáhnout lidovou hudbu z Mallorky do světa popkultury a je pro ni stěžejní, aby se daru, kterého se jí dostalo, nezproněveřila. Není žádná světice, jako svatá Kateřina z jejího rodného městečka Valldemossa, natolik je ovšem s tamními tradicemi spoutaná, že takto prostě přemýšlet musela.

Starobylé lidové písně nám, kromě jiného, připomínají, jak naši předci kdysi žili. Tvořily soundtrack k venkovskému způsobu života „milovat, pracovat a modlit se“ a nikdy nikomu nepatřily. Předávaly se ústně a tuhle formu zachování jejich existence považuje Júlia Colom za svou nejryzejší uměleckou výhodu. Přišla na ní během studií na konzervatoři v Barceloně. Zatímco spolužáci čerpali inspirace ze sborníků a internetových zdrojů, ona si jen vybavila písně, které od mládí slýchala od rodičů a sousedů. Kontinuálně tak navazuje na své předky, i když obsah písní už dávno nekoresponduje s dobou nebo z běžného hudebního života úplně vymizely. Album Miramar otevírá skladba Que m'abrasava zazpívaná v a cappella verzi a uzavírá ho jiná, sice z téhož druhu, nicméně už s kapelou. V obou případech se jedná o tzv. tonades, tedy pracovní písně, ulehčující rolníkům na Mallorce po staletí práci. Vyznačují se volnou rytmickou formou bez pevně dané melodie a jejich vyznění se vždy odvíjelo od zpěvákova vkusu a umění improvizace. Na Mallorce se proto říká, že tu nikdy neuslyšíte dvě stejné tonades a přemluvit kohokoliv ke zpěvu mimo práci, bylo kdysi málem nemožné. Žádnou tonadu určenou ke sklizni fíků Júlia ještě předtím neslyšela, takže když se ji od pamětnické zpěvačky Antònie Mussola naučila, se zařazením na album nezaváhala ani na okamžik.

Ačkoliv tradiční hudba z Mallorky nabízí spoustu písní a tanců, na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO se v roce 2010 překvapivě dostala Píseň Sibyly (Cant de la Sibil·la), která se v tamních kostelech na Štědrý den nepřetržitě zpívá od 14. století. Samotný přednes sólového zpěváka v bílém oděvu s mečem v ruce je fascinující podívaná, o nic méně ale také liturgický text v katalánštině, v němž Sibyla předpovídá, co přijde po apokalypse. Júlii píseň už v sedmi letech naučil dědeček a dodnes ji zná slovo od slova, na albu ji ale posloužila jako příklad snahy zůstat jednou nohou v tradici a druhou současně vstoupit do moderní doby. Proto Sibylu nahradila věštkyní jménem Estròfica a do křesťanského proroctví o konci světa, kdy dobří půjdou do nebe a zlí skončí v pekle, záměrně zanesla myšlenku, že něco jako spravedlivý boží soud v dnešní chaotické době nepřichází do úvahy a provokativní uvažování podtrhla rapovým zpěvem do elektronického základu.

S reinterpretací mallorských tradic, vlastními skladbami a vytříbenou elektro-popovou produkcí dvojice Juan Rodríguez Berbín & Martín Leiton všední název alba Miramar vůbec nekoresponduje. Běžně se tak totiž jmenují apartmány a hotely pro turisty jak na Mallorce tak třeba i v Mexiku. Pro Júlii je to však mystické místo nedaleko od Valldemossy v pohoří Serra de Tramuntana, kde se nachází klášter, v němž ve 13. století založil teologickou školu filosof, spisovatel a trubadúr Ramon Llull. „Nevím, jestli jsem se změnila já nebo se změnilo to místo, každopádně víra v Miramar mě vyvedla z temnoty,“ zpívá Júlila a myslí tím na chvíle vedoucí k rozhodnutí, vydat se cestou jedné z nejlepších inovátorek tradic, jaké dnes ve Španělsku najdete.