Karel Hvížďala: Rusko se bojí víc slov než zbraní

Okupant drží v ruce lebku a tvrdí: „Rusko je ve válce s ukrajinskou myšlenkou, proto všichni Ukrajinci musí být zabiti. Kdybychom byli ve válce jen s lidmi, mohli bychom s nimi uzavřít mír, ale my jsme ve válce s myšlenkou, takže všechny nositele myšlenky musíme zabít jako toho člověka, jehož lebku držím v ruce. Musíme Ukrajinu deukrajinizovat.“

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč je ruská armáda rozvrácená

Rusko a celý jeho mocenský aparát i v guberniích má evidentně větší strach ze slov svoboda a demokracie a přemýšlení o nich než z války, která znamená smrt. V Rusku má lidský život velmi malou cenu. A taky moc dobře vědí, že slova se nerozpadnou, jen lidé se rozpadnou pod knůtou teroru. Ten dokáže učinit z většiny lidí kolaboranty a donutit je v pseudovolbách házet do urny osud celých dalších generací.

Propaganda proti Ukrajině, která Rusko nikdy nenapadla, kopíruje způsoby, které známe z období boje o Stalingrad, který představoval zásadní ohrožení Sovětského svazu: Kdyby tam Rusové prohráli, SSSR by asi neexistoval. Podobný strach mají dnes z toho, že by na Ukrajině byla demokracie a prosperující svobodný stát.

Lidé se naučili přežívat

I tehdy byla stupňována divoká kampaň nenávisti, s jakou vystoupil Mangušev. Armádě byla stavěna před oči divoká zvěrstva z bojiště a úvodníky v Pravdě a Izvěstijích psaly o „Slastném pohledu na mrtvé Němce“. Simonova báseň: Zab ho byla výkřikem emočního vlastenectví. Otázka je, jestli může totožná propaganda, která byla použita proti Němcům, stejně dlouhodobě zapůsobit v boji proti donedávna spřáteleným Ukrajincům, kde žije mnoho lidí s Rusy dlouhodobě spřízněných, kteří se jen brání.

Čtěte také

Libor Dvořák: Představy o tom, co je porážka Ruska, jsou v Evropě i USA různé

Lidé v zemích, které patřily donedávna do sféry vlivu Sovětského svazu, dobře vědí, o co jde, buď z vyprávění, nebo to dokonce zažili na vlastní kůži. Jako záminka k srpnové okupaci v roce 1968 postačily jen náznaky snahy po větší svobodě a demokracii: Už jen z pouhých slov měl i tehdy Sovětský svaz takový strach, že hned první den invaze k nám vtrhlo 200 tisíc vojáků.

A palčivé důsledky pociťujeme dodnes: Průmysl a obchod dalších dvacet let zaostával, symboly našeho evropanství spolu se spoustou kvalitních lidí a knih musely opět jako po letech 1939, 1948 zmizet z veřejného prostoru. Lidé se znovu napřimujícími charaktery byli vygumováni. Hřbitov se stal ideálem. Lidé přestali opět žít, naučili se přežívat s poťouchlostmi, které k tomu patří.

Karel Hvížďala|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Všechny tyto změny měly jediný cíl: Postarat se o to, aby naše naděje v sílu historické paměti zůstaly jen iluzí.

A to bylo přesně to, co si Leonid Brežněv přál, jak napsal do Izvěstijí: „Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytyčených cílů… Musí být doplněno politickou a administrativní kontrolou. Musíme se nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky.“ Dnes si přeje totéž učinit Putin na Ukrajině.

Autor je publicista