Karel Hvížďala: Semafor slaví šedesátiny a Jiří Suchý osmaosmdesátiny

Čtěte také

Karel Hvížďala: Peter Handke a Nobelova cena za literaturu

Obě data signalizují mimořádné výkony: Pokud je známo, žádné autorské divadlo v Evropě neexistovalo tak dlouho a žádný český herec nevystupoval v takovémto věku bezmála denně v divadle a nepořádal koncerty buď sám, nebo se svou divadelní partnerkou Jitkou Molavcovou. Ta již brzy bude v Semaforu rovněž 50 let: je tedy třetí rekordmankou.

Dejvické divadlo Semafor navázalo na Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, kteří zase navazovali na tradici Červené sedmy Jiřího Červeného, abych jmenoval ty nejznámější podobné soubory. Červená sedma existovala profesionálně od roku 1916 do roku 1922, tedy šest let a Osvobozené divadlo od roku 1926 do konce roku 1938, tedy dvanáct let.

Červená sedma skončila kvůli nezájmu publika a Osvobozené divadlo bylo zakázáno výnosem Zemského úřadu po německém nátlaku koncem roku 1938. I Semafor měl obrovské problémy s režimem, protože jeho první premiéra hry Člověk z půdy, v níž kromě Suchého vystupovali střídavě i populární herci Horníček, Kopecký a Filipovský měla takový úspěch, že lidé stáli fronty na lístky již od noci, než byl zahájen předprodej, čehož se režim leknul.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Kalinova hluboká města

Pod záminkou rekonstrukce divadlo Ve Smečkách, kde tenkrát hráli, zavřel. Pod velkým tlakem bylo divadlo i po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, kdy se ho snažily stranické orgány rozložit zevnitř.

Naposled Semafor ohrozila na počátku století povodeň a zase na čas bylo divadlo bez domovské scény. To všechno ale divadlo přežilo díky Jiřímu Suchému, kterého každá katastrofa vybudila k ještě větší horečné činnosti.

Pro mou generaci představoval Jiří Suchý neopominutelnou událost v jazyce: dezerci z okupované řeči, oživil pódia, nejprve od roku 1955 v Redutě, v Divadle Na Zábradlí, kavárně Vltava a pak v Semaforu vyzývavě nepatetickým, svobodným a nespoutaným výronem hravosti a frivolnosti. Ta překračovala ostentativně všechny hranice tehdy totálně zideologizovaného veřejného prostoru, který ovládal dřevěný toporný jazyk.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Falešný český narativ

Ideologický blábol tehdy oslavoval život pohraničníků, lásku k soudruhu Stalinovi, hrdinství Julia Fučíka, Rudou armádu, Čínu a milostnou poezii a satiru, zatímco Jiří Suchý zpíval: Malé kotě, spalo v botě, nehas co tě nepá-nepálí. Nebo: Co jsem měl dnes k obědu, knedlíky se zelím, zelím kyselým, sám jsem si za pecí zadělal telecí, uzený na hráchu, střílel jsem ho na bráchu atd.

A jak jsme se mohli v nedávné době přesvědčit jak ve filmu Olgy Sommerové Lehce s životem se prát či na samostatném koncertu v Rudolfinu s názvem Recitál, spontaneita a pevná vůle Jiřího Suchého je inspirativní dodnes.