Když máte potíže být člověkem, je snadné zamilovat se do monster, říká esejista Charlie Fox

Monstrozita je často zmiňovaná jako metafora v souvislosti s queer identitami. Ve vaší knize This Young Monster ale s monstrozitou pracujete jako s něčím, co má – pokud to čtu dobře – potenciál být zajímavé, důležité pro každého.

Myslím, že proměnu, mutaci zobrazenou jako něco, co má moc nás někam posouvat, vidíme celkem často. Transformace bývá osvobozující, transcendentální, což jde vidět i na těch nejzákladnějších uměleckých a literárních dílech. Vezměte si třeba Ovidia a jeho Proměny, kde se lidé mění ve zvířata. Jsou to jednoduché, základní alegorie toho, jaké to je projít osobní proměnou. Takovou proměnu přitom často máme za negativní jev, třeba jako v případě Jokera. Jokera hodí do kyseliny, a aby se vyrovnal se svým zjizveným tělem, přijme jinou identitu.

Charlie Fox

Charlie Fox je esejista a kurátor, jehož texty se objevily v předních uměleckých časopisech jako Frieze nebo ArtReview. Žije v Londýně a v roce 2017 napsal knihu This Young Monster, v níž se věnuje umělcům, kteří podstupují monstrózní transformace, a rozebírá fenomén příšer jako osvobozujících kulturních postav a motivů.

Já jsem během dospívání musel být pořád pod dohledem doktorů, podstupoval jsem všechny možné léčby, řešil zdravotní potíže, vyrůstal jsem v dost cizím prostředí. A intuitivně jsem se na postavy, jako je Joker, díval jako na bytosti, které jsou víc než lidé. Když je být člověkem tak těžké a útrpné, když vaše tělo nefunguje, myslím, že je přirozené vzhlížet k postavám, které jsou v jistém smyslu kombinacemi lidského a zvířecího, pokřiveného, proměněného lidství. Pak je snadné se do nich zamilovat.

Velký dojem na mě udělala kapitola věnovaná Alence v říši divů. Alenčin příběh interpretujete jako alegorii dospívání, což mi přijde, že je v zásadě univerzální zkušenost. Je něco specifického na monstrozitě týkající se dětství a teenagerství?

Teď mi dochází, že jsem v knize nenapsal nic o Švankmajerově Alence! Přitom ta je taky výborná. Jedna z nejlepších adaptací. Taky jsem nezmínil Kafku, Proměnu a jeho touhu budovat empatii vůči příšerným věcem. Řehoř Samsa, pes z Výzkumů jednoho psa, to jsou všechno extrémně současné věci. Jako by pro Kafku bylo příjemnější vcítit se do myši, jako v povídce Zpěvačka Josefína aneb Myší národ, než do člověka.

Čtěte také

„Kromě zábavy potřebujeme taky nudu, hněv a frustraci,“ říká herní kritik Cameron Kunzelman

Abych se ale vrátil k Alence, tak to byla počáteční králičí nora, kterou jsem se propadl ke psaní celé knihy. Touhle monstrózní fází, dospíváním, prochází každý. Náctiletost je dost magický, destruktivní a náročný čas, aspoň co se bytí v těle týče. Alenka v říši divů je v tomhle ohledu podivně nevyčerpatelná, neokoukatelná, nikdy nezmizí a zdá se mi, že vždycky bude schopná přijmout, ať už na ni z vaší doby hodíte cokoliv. Proces mutace, jímž Alenka v knize prochází, jak se zmenšuje a zvětšuje, zabydluje se v naprosto šíleném světě, je ohromně silná metafora puberty, během které se stáváme cizinci ve svém vlastním těle. Je to ohromně bohaté dílo.

Jak souvisí sebetransformace a umělecká tvorba? Co mají společného psychedelika a antika? A jaká jsou monstra, která pronásledují dnešní společnost? Poslechněte si zbytek rozhovoru s esejistou Charliem Foxem.