„Když nejdu dva dny do lesa, rodina mě tam vyhodí,“ říká umělec a experimentální vesničan Džumelec

28. květen 2020

Džumelec je fakeový youtuber. Sídlištní dítě, jehož domovem je les, a výtvarník, který nahrává písničky. Tvůrce s občanským jménem Erik Sikora žije a provozuje umění v okolí Košic, kde se narodil a po studiích znovu zakotvil. Na procházce kolem obce Vyšný Klátov, kde s rodinou bydlí, jsme si povídali o tom, co formuje jeho umělecké vyjadřování, které by na první pohled mohlo připomínat nešikovné youtuberství.

Tvoje žena je také ze sídliště. Teď už se tu pět let realizujete. K čemu sis stihnul vytvořit vztah? Nebo se to všechno snažíš postupně navnímat a stát se dobrým vesničanem?

Cítím svoje deficity. Jsem jako Pat a Mat – nikdy se nestanu dobrým vesničanem. A proto si k věcem, které dělám, musím nabalovat umělecké přesahy, protože jinak by to bylo prostě jen špatně udělané. Ale když to má nějaký přesah, tak jsem s tím i já OK a dá se to použít i na video nebo na výstavu. Hledáme způsob, jak nebýt brutální aktivisti nebo demagogové ani ve smyslu staré vesnickosti, ani té nové.

Umělec Erik Sikora se narodil v roce 1986 v Košicích. Mezi lety 2005 a 2011 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Je držitelem Ceny Igora Kalného (Zlínský salon mladých, 2015) a Ceny Oskára Čepana (2019). S manželkou a čtyřmi dětmi žije v obci Vyšný Klátov poblíž Košic. V Košicích nyní vyučuje na soukromé filmové škole. Jeho tvorbu můžete najít na Bandcampu a YouTube.

Daří se ti do lesa odcházet stejně často, jako když jsi bydlel ve městě? Tam to možná člověka vypudí o to razantněji.

Daří. Když třeba dva dny nejdu do lesa, tak mě tam moje rodina stejně vyhodí, protože vidí, že nic jiného mi nepomůže. Nechodím do kostela. Zjistil jsem, že to je na slovenské poměry divná věc. Ve výsledku beru les jako svůj kostel, ale je mi strašně trapné dělat z toho něco transcendentálního. Kdybych měl pseudomotivačně vytáhnout nějaké své lesní know-how, tak nechodím do lesa na turistiku, ale většinou jdu jen velmi krátce. Spíš jen sedím, les se postupně rozbaluje a skrytá spojení se postupně obnoví. Tam vyskočí myš, tam je pták, toto souvisí s tím a tak.

Tvé výtvory se nesnaží hledat co nejmalebnější zákoutí a nejvzácnější druh. Naopak dokážeš najít to zajímavé na všem, co by jiný mohl vnímat jako člověkem zničené nebo ošklivé. Jaký máš vztah k přírodě?

Z hlediska tvorby potřebuju konflikt. Tam, kde je všechno OK, nemám co řešit. Když se najde nějaký konflikt a já z toho můžu vykouzlit něco optimistického, tak jsem šťastný, že jsem vykonal nějakou práci. Zjistil jsem, že se dá dost rychle najít divočina třeba za dálnicí nebo na kraji vesnice, kam nikdo nechodí, protože tam rostou keře a každý tam hází bordel. Bojím se, že hledání malebnosti v nemalebnosti je jen klasická umělecká finta. Lepší jsem zatím nenašel. Nevím, jestli je to utajená pravda, nebo je to viditelné, ale moje věci se snažím dělat optimistické, ovšem vždy s negativním inputem. Dělám něco proti něčemu, co mi vadí.

Co dělá Džumelec v lese? Co může umění udělat pro přírodu? Jak vnímá Erik Sikora autenticitu svého uměleckého projevu? Poslechněte si celý rozhovor z procházky kolem Vyšného Klátova u Košic.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.