Kniha pro ty, kdo mají rádi Trainspotting a Quentina Tarantina. Vycházejí Zázraky krve Lisy McInerneyové
Ryanovi Cusackovi je dvacet a pořád má v hlavě zmatek. I tak by šlo shrnout děj nové knihy mladé irské prozaičky Lisy McInerneyové. Románem Zázraky krve volně navazuje na knihu Nádherná kacířství, která se nejen v Irsku stala bestsellerem.
Oba svazky u nás vyšly díky nakladatelství Argo v překladu Terezy Markové Vláškové. S autorkou, která u příležitosti vydání českého překladu krátce navštívila Prahu, mluvila amerikanistka Hana Ulmanová.
Někteří recenzenti na vaši adresu prohlásili, že píšete maskulinní romány, čímž měli na mysli především akční zápletky a časté vulgarismy a klení. Souhlasíte s nimi? A berete to jako pochvalu?
Ne, vůbec to není kompliment, a je to veskrze divné prohlášení. Jako by tím chtěli říct, dobrá práce, vymanila jste se z omezení svého genderu. Podle mého názoru si zkrátka řada recenzentů stále myslí, že literatura psaná ženami musí být domácká a autobiografická. A když nic takového v mých prózách nenašli, musejí to být maskulinní díla. V Irsku jsem už kolem toho nadělala slušný povyk – a teď se mě u nás nikdo na nic podobného raději neptá.
Jiný kritik zase uvedl, že svými hrdiny glorifikujete kriminálníky. Zjevně jde o nepochopení, ale jak byste mu na to odpověděla?
Vážně nechápu, jak k tomuto závěru mohl po přečtení mých knih dospět. Moje postavy jsou přece obyčejní lidé, kteří dělají nezvyklé chyby, a ty je pak svedou na cestu, po jaké by se neměli ubírat. Ale nic báječného jim to nepřináší: nevede se jim vůbec skvěle, nikdo z nich klidně nespí a nikdo říši zločinu neopěvuje. Nikoho to navíc nijak zvlášť nebaví – a co jsem chtěla opravdu zdůraznit je fakt, že protagonista Zázraků krve pokojné noci vážně nemá. Je vynervovaný, strašně pije a nemá dobrý život v tom smyslu, že není šťastný. A znamená snad, že pokud jsou moje postavy lidské, oslavuju tím jejich činy? Jistěže ne.
Česky už máme k dispozici dva díly vaší zamýšlené trilogie na téma sex, drogy a rock´n´roll. Bude to nakonec opravdu rock´n´roll nebo hudba v širším slova smyslu – už to víte?
Třetí díl jsem právě dopsala, a teď na něm pracují redaktoři. A ano, bude v něm přímo rock´n´roll: hodně živé hudby, kytar a všech dalších náležitostí. A co se pak hrdinů týče, jejich cesta svým způsobem vyvrcholí: řekněme jako takové crescendo. Takže je tam rock´n´roll doslovně i tematicky – uvidíte, jak to dopadne.
A aniž bychom chtěli vyzvídat příliš, vyskytne se v tom třetím díle zase Maureen a Karine, nebo to bude jiná silná ženská postava?
Zatímco v Nádherných kacířstvích jsem použila pět různých hlasů, v Zázracích krve jeden – a ve třetí knize jich zase bude pět, a prozatím jsou všechny ženské. Jsou to velice různorodé typy žen, ale doufám, že všechny jsou po svém silné a inspirující a svým způsobem i naléhavé, z různých částí Irska – a prozatím chovám naději, že mi ten trik vyjde.
Vy se zabýváte hlavně – co se vašich próz týče – šedou ekonomikou a klubovou scénou současného Irska. Jak se ale dnes podle vás daří irskému hospodářství a kultuře vůbec? Poté, co byla vaše země keltským tygrem, a poté, co upadla do takové menší krize…
To je zajímavé a dost záhadné, protože jsme zažili veliký ekonomický propad, po němž nastalo období recese, a zdá se, že jsme se vůbec nepoučili. Teď se nám totiž hospodářsky znovu docela vede a my utrácíme spousty peněz a nepřemýšlíme, jestli se to náhodou nestane zas. A opět se z toho nového rozkvětu těší jen určité vrstvy obyvatel, zatímco pro zbytek pořád pokračuje krize třeba stran bydlení, protože na hypotéky skoro nikdo nedosáhne, a někteří lidé pořád volí emigraci. Čili společenské problémy přetrvávají, a i nadále je těžké o Irsku vůbec něco říct: Irsko se neustále vyvíjí a nikdy se nezastavilo natolik, abychom lépe porozuměli tomu, co se v něm děje. Což je sice hrozně vzrušující, ale taky docela nestabilní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
