Krevní msta v Albánii v 90. letech vyplavala na povrch, říká překladatel 110 let starého cestopisu V albánských výšinách

5. listopad 2019

V češtině poprvé vychází kniha V albánských výšinách, kterou v roce 1909 napsala britská cestovatelka Mary Edith Durham. Zachytila v ní život v horách na severu Albánie, které byly patrně posledním místem v Evropě, kde existovalo celistvé klanové zřízení řídící se zvykovým právem. Ovlivňuje tento systém ještě dnes chod demokratických institucí? „Minimálně v 90. letech se důležitost rodinných vazeb v albánské politice projevovala,“ říká překladatel knihy Robert Dobra.

Zvykové právo existovalo v celé řadě nejen balkánských oblastí. Severoalbánské horské oblasti jsou ale podle albanisty Roberta Dobry jedinečné proto, že tam zvykové právo mělo velký vliv až do čtyřicátých, a někde ještě do 50. let 20. století. To ze severu Albánie činilo poslední místo v Evropě, kde v tak široké míře existovalo celistvé klanové zřízení. Hodnota antropologických poznatků byla jeden z důvodů, proč se albanista Robert Dobra rozhodl 110 let starou knihu Edith Durham přeložit. „Edith Durham vnesla do britského prostředí aktuální a adekvátní svědectví toho, jak to tehdy v Albánii vypadalo,“ vysvětluje. Měla-li tehdejší britská společnost nějakou představu o Albánii, byla spíše na úrovni předsudků nebo romantizace. Podle Dobry je cenný i způsob, jakým Durham k látce přistupuje. „Po celou dobu dávala důraz na co nejbližší kontakt s lidmi, aby jim pronikla pod kůži a pochopila kontext jejich života. To v té době zdaleka nebylo samozřejmostí.“

Durham nejdřív studovala malbu a kresbu. Na Balkán jela původně na rekonvalescenci, už se tam ale nikdy nepřestala vracet. Žila v těsném kontaktu s místními lidmi, což jí mimo jiné umožňovala pohostinnost, součást zvykového práva, které hostiteli ukládalo povinnost hosta chránit.

Logo

Část knihy zachycuje právě fungování výrazně patriarchální severoalbánské společnosti, stojící na rodovém zřízení a zvykovém právu. Klíčovou hodnotou byla podle albanisty čest, kolem níž se točila veškerá ustanovení Kanunu, tedy albánského zvykového práva. Kanun upravoval i pravidla krevní msty, pro kterou je oblast známá především. „Ta nebyla jen odvetou. Často to bylo zabití ze cti, které mohla spustit nějaká urážka,“ říká Dobra. Zákon nevynucovala konkrétní instituce, ale sociální tlak. Porušení zvykového práva znamenalo společenskou ostrakizaci. Staré zvyklosti a zejména zvykové právo se po druhé světové válce snažil soustavně potlačit totalitní režim. V nestabilní době po pádu režimu se část těchto zvyklostí a starých sporů znovu objevila, zejména v horských oblastech, kde v tu dobu státní správa selhávala. „Některé spory, které byly v období komunismu potlačené, vyplavaly v 90. letech znovu na povrch. Už se neobjevily v původním kontextu, ale pouze jako izolované prvky,“ říká albanista. Krevní msta se pak bez kdysi fungující regulace a omezení vymkla z kontroly. Velká migrace obyvatel z horských oblastí do měst navíc způsobila přenesení zvyklostí a sporů do městského prostředí.

Dnes jsou případy krevní msty spíše v jednotkách případů ročně. Je to podle Roberta Dobry i díky tomu, že se řada institucí a jednotlivců zasazovala za smíření letitých sporů. „V Kosovu například existovala osoba Antona Çety, který usmířil stovky takových sporů.“ Ačkoliv silné rodové vazby albánskou politiku dodnes ovlivňují, zvykové právo se podle albanisty do uspořádání albánských institucí nepropsalo.

Pusťte si rozhovor o tom, jak zvykové právo ovlivňuje dnešní albánskou společnost a proč má smysl vydávat 110 let starý cestopis.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.