Kristina Žantovská: Glosa o zlých učitelích

Hyperkorektnost ve vyjadřování, zmatení pojmů a obrana „práv všech a na všechno“ stále víc znemožňuje pravdivě a svobodně věci pojmenovat. Přitom dobrý učitel nebo profesor může studenta ovlivnit na celý život, všimnout si, v čem se rozvírají jeho schopnosti nebo talenty, iniciovat jeho další směřování... de facto mu pomoct se v tom „širém světě“ najít a uplatnit.

Čtěte také

Moderní škola, to není učitel s rákoskou, ale průvodce na společné cestě, míní učitel Pražák

Vzpomínám docela často na mou učitelku češtiny a literatury na základní škole na Strossmayerově náměstí. Už od dveří střílela otázky a do tlustého sešitu si zapisovala všelijaké značky podle toho, jak jsme uměli, nebo neuměli odpovědět. Když z nás vypadlo pár neartikulovaných slov místo odpovědi, zahulákala „Celou větou!“ Na každého z nás za semestr (tak to měla koncipované) nasbírala desítky poznámek – n znamenalo neví, hvězdička naopak znalost, někdy to bylo jen plus nebo minus, podle důležitosti otázky. 

Byla to přísnost a ráznost

Držela nás celou hodinu ve střehu a naprosté pozornosti; občasné diktáty a na konci pololetí v jejím kabinetu individuální přezkoušení každého z nás v délce 20 minut – zkoušení u tabule před celou třídou se nekonalo – pak završily výslednou známku. Pokud si dobře pamatuji, nikdo z nás nikdy nedostal na vysvědčení jedničku. Všichni jsme se jí báli! 

Čtěte také

Petr Šabata: Proč si ve vyspělejších zemích, nikoli v Česku, učitele hýčkají

Když jsme prokazovali lenivost nebo neznali něco naprosto zásadního, zahulákala, že jsme Zabulóni! Až v dospělém věku jsem se dopátrala, že to byl jakýsi kmen objevující se v bibli. Zda to byli úplní trulanti, jsem nenašla nebo si to již nepamatuji. Ale protože je to slovo zvukomalebné a zaznívá v něm jisté blbkovství, používám ho dodnes. A nemusím nikoho urazit explicitně.

Zkrátka a dobře, její nároky a metody měly za následek, že jsme se učili jak mourovatí. Dodám ještě, že jsem měla štěstí na konec té ozdravné doby, než nás okupovali Rusáci, kdy se proměňovalo i školství. Poslední dva ročníky devítiletky jsme byli rozděleni na třídu studijní a praktickou, s výhledem na to, kdo půjde studovat dál a kdo se vydá na učňák. Ve studijní třídě nás bylo 19 a výuka frčela. Někdo byl lepší v humanitních oborech, někdo v těch přírodovědných a matematických. Ale jelo se.

Dnes by už něco takového neprošlo

Na střední škole jsem se už českou gramatiku prakticky nemusela učit, to jsem si jenom četla a rozšiřovala si „literární obzory“. Každý, kdo prošel jejím tvrdým výcvikem, řekl to samé: „Angelisová, ta mi dala, baba, ale naučila!“ Čest a nehynoucí slávu její památce!

Myslím si, že by dnes její způsoby nepřipustila škola, neunesli je rodiče, a už vůbec ne děti. Hrozila by jí žaloba za tvrdé zacházení, za psychickou újmu, za přílišné nároky a v zásadě za nerespektování lidských práv. Pravděpodobně by byla ze školy vyhozena.

Říká se tomu prý pokrok...

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně