Levicový hotel v Buenos Aires, to je Che Guevara, nefunkční rádio a soudruzi z Argentiny
Co myslíte: může mít ubytovací zařízení svou ideologii? Jistě, takový drahý hotel se dá vnímat jako symbol zbytečného kapitalistického luxusu. My jsme naopak našli hotel, který je opakem – a dal by se bez nadsázky označit za levicový.
Někteří z nás si asi ještě vzpomínají na povinnou školní četbu – Honzíkovu cestu od Bohumila Říhy. A možná si vzpomenete, jak jste poslouchali nebo četli výklad o tom, co je to „družstevní“, nebo jste to vysvětlovali svým dětem.
V argentinském Buenos Aires jsme narazili také na něco družstevního. Nebyl to ale ani družstevní koník, ani družstevní vajíčko. Je to hotel se 20 patry a 200 pokoji.
Jako by hotel byl v permanentní rekonstrukci
V ulicích Buenos Aires je dodnes vidět, jak bohatá Argentina kdysi bývala. Její slávu měl podpořit i hotel Bauen, tehdy supermoderní stavba zvnějšku i zevnitř, otevřená pro fotbalové mistrovství v roce 1978.
„Bauen postavili s pomocí úvěru, který dala vláda. Jenže vláda – to byla diktatura. Bauen byl součástí její strategie. Vojenští vládci dávali najevo, že lidé s diktaturou souhlasí,“ říká Marcelo Ruarte.
22 let pracoval na recepci, dnes to tu celé vede. V jeho kanceláři visí portréty levicových ikon: Che Guevara, Fidel Castro a mezi nimi Eva Perónová.
Marcelo má hodně práce. Hotel je otevřený, ale vypadá to spíš, jako by byl v permanentní rekonstrukci. Velkorysá recepce už dávno ztratila svůj glanc. Na toaletách opadaly kachličky. A pokoje?
Televize už to má skoro za sebou, lampičky nefungují, nefunguje rádio, koberec ošoupaný. Chtělo by to tu trošku vylepšit...
Majitel, justice, politici – všechno to je jedna parta, říká Marcelo
„Peníze, které jsme dali všichni my – které dal stát, náš majitel nikdy nevrátil. Hotel Bauen zažil dvě etapy. Ta první byla velmi špatná,“ říká Marcelo.
Původní majitel se sice zapletl s diktaturou, ale to mu nepomohlo. Konkurence ho předehnala, a ještě než vyhlásila Argentina státní bankrot, zkrachoval i hotel Bauen. Na dlažbě se ocitli všichni zaměstnanci.
Jenže se nedali. Začala druhá etapa. Podle Marcela, předsedy družstva Bauen, ta dobrá. „Obsadili jsme hotel. Rok a půl jsme tady zevnitř vzdorovali tlaku justice a majitele, který chtěl hotel vrátit – s podporou politiků. Všichni to jsou jedna parta,“ je přesvědčen.
Desítky zaměstnanců přežily uvnitř týdny rabování a pouličních protestů. Hotel otevřel a ze „squatterů“ se stali družstevníci. Podobně vzali osud do svých rukou zaměstnanci víc než dvou stovek zkrachovalých podniků v celé Argentině.
Debata o socialismu se těžko ukončuje
Do kanceláře, kde si o tom povídáme, přichází Jorge a přerušuje nás. Vítá mě jako soudruha z Československa. Ukazuje mi Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, kterou má v psacím stole.
Začíná debata o socialismu a komunismu. Nedá se ukončit – zkušenosti české a argentinské jsou sice v něčem podobné, ale přitom tak jiné... Po dlouhém povídání se chci ještě porozhlédnout.
Vyjíždím hotelovou zdviží. Trochu se mi v ní klepou kolena. Z omšelé chodby ve dvacátém patře je vidět kupole argentinského kongresu.
Právě tam s nadějí hledí 160 zaměstnanců hotelu Bauen – a dalších tisíců podobných „družstevníků“. Zákon, který na ně má převést vlastnictví zkrachovalých firem, parlamentem stále neprošel. Výtah v hotelu Bauen ale dál jezdí.
