Magdalena Platzová: Brancusi versus Spojené státy americké
Díla Konstantina Brancusiho jsou v mnoha světových galeriích. Přesto je výstava, již po třiceti letech uspořádalo Centre Pompidou v Paříži, výjimečná. Objevná i pro ty, kdo se domnívají, že je tento pařížský modernista nemůže ničím překvapit.
Brancusi přišel z rodných rumunských Karpat do Paříže pěšky, v roce 1906. Chvíli pracoval v ateliéru u Augusta Rodina, ale brzy se osamostatnil a vydal se hledat vlastní umělecký výraz. S pomocí nejrůznějších inspiračních vlivů, kterým výstava dává prostor.
Jeho raná díla tu vidíme vedle hlavy z Kykladského období, antických úlomků, afrických řezeb. Je tu patrný i vliv rodného Rumunska, lidového řezbářství. Na studii dětské hlavy, která z realistického portrétu časem dozrává k onomu dokonale vejčitému tvaru, jež je pro Brancusiho charakteristický, lze pochopit, o co v jeho tvůrčím procesu jde. Že je to postupné mentální opracovávání formy až k její esenci, ať se jedná o lidskou postavu, ptáka nebo rybu. A že spíše než nějaký pokrok je to pohyb do středu a k počátku, že Brancusiho dílo je archaické.
Na fotografiích a filmech, které Brancusi natáčel, jej vidíme obklopeného přáteli. Mezi nejbližší patřil Marcel Duchamp, Man Ray, Francois Leger, Erik Satie. Jsou tu ženy, mladé tanečnice, které natáčel při uměleckých kreacích v jeho ateliéru na Montparnassu. Je tu sbírka jeho jazzových desek. Také prý hrál na kytaru a rád vařil.
Valentine Hugo vzpomíná na návštěvu u sochaře takto: „Prošla jsem uličkou lemovanou garážemi a dorazila do opuštěné části zahrady. Kouzelná venkovská stezka zastíněná listím a plná ptačího zpěvu byla o to překvapivější, že se nacházela sotva 50 metrů od městského pekla. Otevřely se dveře a já byla oslepena jasem ohromného, bílého prostoru, plného neznámých bytostí.“ V roce 1956 odkázal Brancusi svůj ateliér, ve kterém vše vyrobil vlastníma rukama, Francii.
Jedna jeho část je na výstavě zrekonstruována: stěna s nářadím, dřevěný pracovní pult, stůl z bílého vápence a mezitím sochy a podstavce. Není ani zřejmé, co je nábytek a co jsou umělecká díla.
Čtěte také
Což mne přivádí k jedné kuriozitě. V roce 1926 zakoupil americký sběratel Edward Steichen Brancusiho Ptáka v prostoru a ke svému překvapení za něj musel po příjezdu do Ameriky zaplatit clo. Jako by to bylo nářadí, nebo kus kovu. Umělecká díla byla od cla osvobozena, ale celníci odmítli, že by se v případě Brancusiho jednalo o umění. Byl z toho skandál a Harry Payne Whitney, zakladatelka Whitney Muzea pochopila, že se jedná o důležitý precedens. Poskytla žalující straně právníky a vypukl slavný proces, Brancusi versus Spojené státy americké, v němž nešlo o nic menšího než o definici moderního umění.
Odcituji tu pár vět z výslechu svědka, sochaře Jakoba Epsteina. Exponát číslo 1, o němž je řeč, je Pták v prostoru:
Čtěte také
Když říkáte, že je to podle vás umělecký předmět, můžete mi laskavě říci proč?
Lahodí mému smyslu pro krásu. Je vyroben sochařem, lze v něm nalézt mnoho prvků, ale sám o sobě působí jako krásný předmět.
Takže kdybychom tu měli mosaznou lištu, naleštěnou, zakřivenou do symetrického a harmonického kruhu, bylo by to také umělecké dílo?
Mohla by se jím stát.
Ať už by ji vyrobil sochař nebo mechanik?
Mechanik nemůže vyrobit krásnou věc.
Čtěte také
Chcete tím říct, že exponát číslo 1 – kdyby jej vyrobil mechanik – by nebyl uměleckým dílem?
Mechanik může takový předmět vyrobit a naleštit, ale nemůže jej koncipovat. O to tu jde. Nemůže si představit tyto křivky, které dávají předmětu jeho jedinečnou krásu. To je rozdíl mezi mechanikem a umělcem.
A kdyby si je mechanik dovedl představit, stal by se umělcem?
Přesně tak.
Konečný verdikt soudce Waitea zněl: Brancusiho pták je umělecké dílo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
