Magdalena Platzová: Sirény a hvězdy

Její poslední stopa na youtube je z vánočního koncertu jazzové společnosti v Kingstone, Ontario, v prosinci 2021. Chantal vypadá, jak si ji pamatuju, silnější žena v brýlích, která má s kráskou na obálce svého zatím asi jediného CD na pohled málo společného. Zpívá hlavně o Vánocích. Trochu unaveně, ale to si možná jen představuju.

Kingstone je první větší město v dosahu osady Gananoque, kde Chantal podle svojí facebookové stránky žije. Je to pitoreskní výletní destinace s barevnými domky, na soutoku řeky Svatého Vavřince a řeky Gananoque, blízko jezera Ontario.

S Chantal se jako první seznámil můj muž. Bylo to na hřišti, jemuž naše děti říkaly zelené, snad podle barvy prolézaček nebo kvůli zarostlé stráni, jež se zdvíhá nad ním. Chantal tam byla se svojí dcerou Delfínou. Bylo jí v té době asi devět let, ale mentálně byla na úrovni mnohem mladšího dítěte. Můj muž si se Chantal popovídal a domluvili se, že se brzy sejdou znovu, tentokrát i s rodinami. Byl červen, blížil se náš odjezd na prázdniny a Chantalin návrat do Kanady. Byla tu pouze na rok, její muž dostal volno ze školy, kde učil, a Chantal chtěla v Lyonu načerpat inspiraci. V našem městě je prý živá jazzová scéna, což nemohu potvrdit, protože se v jazzu nevyznám.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Dobrodružství Petra Pepře

Červen je vždycky nabitý, ale nakonec se nám přece podařilo domluvit setkání na pátek v podvečer, v kavárně poblíž zeleného hřiště. Dáme si pivo a děti si budou hrát. Jenomže kavárna byla zavřená a byla zima.

Pojďme k nám, navrhla jsem a vzápětí se trochu lekla. Dnes by mi to odvážné nepřišlo. Mluvíme o době, kdy byly děti malé, a byt se stal jakýmsi doupětem, kam se návštěvy zvaly jen po úvaze a delších přípravách. Cizí lidi se nezvali vůbec. Ale setkání s energickou a otázkami překypující Chantal ve mně zřejmě vzbudilo touhu riskovat. Byla tak odhodlána si s námi povídat. S jejím mužem to podle všeho moc nešlo. Byl to velký, hlasitý člověk s křečovitým smyslem pro humor, který trousil poznámky, pro Chantal často urážlivé.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Stříbrný vítr

„Váš byt je mnohem větší a hezčí než náš,“ konstatoval, když se u nás rozhlédl. „Také čistší. U nás se válejí kousky jídla. U nás…“ Mizerný život, čišelo z něj. Tak to je, když se chlap ožení s umělkyní.

Kolem desáté se rozloučil a odvedl s sebou Delfínu, která si docela pěkně hrála s autíčky. Chantal zůstala sedět. Měla toho na srdci moc.

Chtěla si povídat. Potřebovala si s námi vyměňovat myšlenky. Co čte, o čem přemýšlí. O tom, jak hovoří se stromy. O filozofii, kterou studovala na univerzitě, ale v níž nenašla odpovědi. Filozofie má být přirozenou součástí života, nebo ne? O desce, kterou nahrála v New Yorku. Je na ni hrdá, ale vnitřně už ji překonala. Do New Yorku se vydala kvůli hudbě, ale cítila se tam ztracená, přišla z venkova, těžký čas. Proto je ta deska hlavně o osamělosti.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Kartotéka snů

Mluvila o Delfíně. Jak se naučila považovat její nemoc za požehnání. Alespoň nejsou v pokušení předstírat, že jsou normální rodina. Odpadá tím spousta zbytečností. Je jí jedno, co si lidé pomyslí. Lyon je skvělé, živé město. Z návratu do Kanady má strach, má hrůzu z izolace.

Ve skutečnosti už nevím, o čem všem jsme mluvili a je to jedno. Bylo to jako v dobách, kdy rozhovory mohly trvat celou noc, bylo to osvobozující. Tanec vzájemného poznávání, napsala Chantal v jednom ze dvou dopisů, které jsme si následně vyměnily.

Zvedla se kolem druhé. Seděla by dál, ale ráno prý musí s Frankem a Delfínou vyrazit na výlet, mají v půjčovně zamluvené auto.

Jazzová zpěvačka Chantal Thompson. Jenom se tady mihla. Budu jí muset napsat a zeptat se, jak se v tom Gananoque má.