Martina Adlerová: Velkolepé myšlenky

16. duben 2024

Nesnáším velkolepé myšlenky. Moudré knihy se velkolepými myšlenkami jenom hemží. Jsem z toho unavená. A stejně to nefunguje.

Nebo je snad vždycky pravda, že správně vidíme jenom srdcem? A že Co je důležité, je očím neviditelné?

A co takhle psi? Jsou snad neviditelní? A co koně? A koťata?

A takhle bych mohla pokračovat. Děti, oceány, bubnové pračky, vanilkový pudink. A celá stromořadí. Džungle. Dárkové poukazy. Podkolenky. Jsou snad viditelné pouze srdcem?

(To je samozřejmě nadsázka. Já vím, já vím…)

Ale stejně to spisovatelé přehánějí.

Vezměte si například knihu Restaurant na konci vesmíru od Douglase Adamse.

Konečně, konečně, konečně se hlavní hrdina potká s Bohem a má dostat odpovědi na všechny zásadní otázky života a smrti. Ale pod jednou podmínkou. Prý když si zapamatuje boží jméno.

A on-osel-toho samozřejmě není schopen. Trouba. Jak to jen bylo, takové divné slovo, že…? Hustolesopěst? …Ne, to je blbost. 

Nebo Blastulomanifest? Ne, to taky ne. Že by Odkuloželezo? Taky ne, co?

Je to prostě beznadějný případ. A dobře mu tak.

Já vám to jméno ale můžu klidně prozradit. Protože se stejně nic nestane. Žádné odpovědi pochopitelně nedostanete, to je jenom takový trik, jak vás udržet u čtení knihy, a nakonec to trochu okořenit starou dobrou mystikou.

Takže to jméno Boží a Slovo Slov zní SLARTIBARTFAST.

Klidně si ho několikrát vyslovte. Pochybuju, že si ho někdo z vás zapamatuje.

Vidíte: Slartibartfast, Slartibartfast… A nic.

Ale klidně to zkoušejte dál.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související