Metaforický styl polské reportáže vznikl v době nesvobody, ještě se může hodit, říká reportér Bałuk

26. září 2019

Polský novinář Kamil Bałuk napsal knihu Všechny Louisovy děti, vyprávějící o dárcích spermatu v Holandsku. Za příběhem Louise, který měl díky umělé inseminaci 200 dětí, se ale skrývá řada dalších společenských otázek. V Česku kniha vyšla v edici velkých reportáží nakladatelství Absynt. „Polská reportáž vznikla v době komunismu, kdy byla cenzura a některé věci nešlo napsat přímo, takže spisovatelé psali metaforicky,“ říká Bałuk. Proč je podle něj tento styl stále platný?

„Je známý příklad Barbary Łopieńské, která psala o výcviku tygrů v Sovětském svazu. Píše formálně o tygrech, ale samozřejmě to všichni chápali jako knihu o Sovětském svazu a jeho satelitech. Byly tam takové věty, jestli vůbec tygři vědí, že žijí v klecích, nebo že každého tygra nakonec přesvědčíte – jednoho musíte bít a druhý se dá přesvědčit jídlem,“ vysvětluje Bałuk tradici psaní v jinotajích. V 90. letech se celá řada lidí domnívala, že tento styl už nebude potřeba. Práce s metaforou příběhu ale podle Bałuka není mrtvá. Podobným stylem je napsaná například reportážní kniha Tančící medvědi Witolda Szablowského, která zpracovává příběh cvičených medvědů v Bulharsku, jejich drezura byla po vstupu do Evropské unie zakázána a medvědi byli přesunuti do rezervací, kde se měli učit životu ve svobodě.

Kamil Bałuk - Všechny Louisovy děti

„Pro západní Evropu byla kniha určitou metaforou o našich středoevropských zemích. Ačkoliv už komunismus nemáme, tak lidé stále trochu tančí a trochu sní o autoritářském režimu a vládě silné ruky. Je možné, že se nám tenhle reportážní metaforický styl bude někdy ještě hodit,“ říká Bałuk.

Když otevřete knihu Všechny Louisovy děti, najdete v ní přepisy rozhovorů, televizních pořadů, dopisy nebo popisy fotografií. „Reportáž je jako koláž,“ říká Bałuk. Podle něj by někteří čtenáři raději viděli literárněji zpracovaný text. Příběh o dárcích spermatu, kteří měli desítky nebo stovky dětí, je ale tak neuvěřitelný, že chtěl, aby materiály mluvily samy za sebe. „Přišlo mi, že je to tak komplikovaný a nepravděpodobný příběh, že kdyby každá ta věta nebyla skutečná, podložená a zdokumentovaná, tak bych si sám o sobě myslel, že si vymýšlím.“ Styl psaní nápadně připomíná knihy známého autora polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského, což přiznává i sám Bałuk a zároveň podotýká, že je velmi rád, že v Česku kniha vyšla v nakladatelství Absynt, které reportážní literaturu vydává. „Všechny ty knihy, které tam vyšly, jsou skvělé. Řada z nich pro mě byla velmi inspirativní. Některé mě přímo formovaly, například knihy Kapuścińského. Je vidět, že tyto knihy čtou věrní čtenáři, kteří vědí, co je polská reportáž.“

Čtěte také

Za práci s archivními materiály ocenila absolventa nederlandistiky Bałuka i holandská média. Za tématem by se ale podle něj mělo skrývat univerzálnější sdělení. „Tím ústředním tématem byla proměna naší identity. Často bylo zvlášť pro starší generaci těžké vžít se do hlavních hrdinů. Pochopit, proč je pro ně důležité, aby poznali svého biologického otce. Často si ho do jisté míry vysnili. Představovali si nějakého supermana, který vyřeší všechny problémy. Takže je to o formování jejich identity.“ Generační střet se podle novináře projevuje i v černobílém vidění světa, které je v Polsku charakteristické pro generaci jeho rodičů a prarodičů. „Za komunistů bylo jasné, kdo jsou oni zlí komunisté a na druhé straně Solidarita. Takhle byl ten svět nastaven. Já už ale žiji v jiném světě.“

Černobílé vidění světa se podle něj projevuje i v mediálním prostoru. Přestože Bałuk kritizuje pozici polských veřejnoprávních médií, které často hlásají názorovou linii vládní strany, komerční stanice jsou podle jeho názoru často stejně programově protivládní, jako je veřejnoprávní televize provládní.

V rozhovoru jsme si povídali i o tom, jak Bałuk hledal pro svou knihu podklady, proč ji jinak přijali polští, holandští a čeští čtenáři, a došlo i na problémy současné polské žurnalistiky. Poslechněte si celý záznam interview.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.