Miroslav Balaštík: Spisovatel je ten, kdo umí pracovat s mezerou

Když bych měl říci, co mne po dvaceti letech redaktorské práce a stovkách, možná i tisících přečtených rukopisech, stále překvapuje a naplňuje lítostí, byl by to fakt, kolik lidí je schopno věnovat stovky či tisíce hodin svého života, aby napsali literárně mizernou knihu. Psaní románu vyžaduje zhruba stejnou přípravu, práci a soustředění jako slepit v prázdné lahvi ze sirek plachetnici. Jenže zatímco ten, kdo miluje Makarskou riviéru a má doma flašku od rakije, se do něčeho takového nepustí, ten kdo jednou prolistoval čítanku, usedá k psaní románu zcela samozřejmě. Jistě, je to dáno tím, že ve svém nitru cítí nutkavý přetlak, má pocit, že něco mimořádného zažil nebo chce ostatním něco zásadního sdělit. Jenže přesně to je důvod, proč po stovkách hodin usilovné, osamělé práce, zůstanou ve flašce nakonec jen polámané třísky a přinejlepším cosi, co připomene vor. Ani sebedramatičtější životní zkušenost totiž pro literaturu neznamená nic.

Pamatuji si na rukopis, který jsem kdysi s těžkým srdcem odmítal. Ne proto, že by byl něčím zvláštní, ale proto, že byl prvním z řady podobných. V průvodním dopise autorka psala, že byla řadu let týraná svým opilým manželem a poté, co konečně našla sílu se s ním rozejít, napsala román, aby ukázala ženám s podobným osudem, že cesta ven existuje. Přiložený text pak byl detailním vylíčením hrdinčina života s patologickým násilníkem. Byly zde popsány scény týrání, prostor koupelny, kde se vše odehrávalo, charaktery i výrazy tváře, a rovněž to, co při tom hrdinka prožívala. Strach, fyzickou i duševní bolest, sebezpytování a nalhávání si, že její bývalá velká láska taková v jádru není, a když bude ona hodná a trpělivá, tak se ten hajzl polepší.

Bylo mi autorky lidsky velmi líto, její vyprávění však bylo tak příšerně jednotvárné a literárně primitivní, jako by se za to všechno chtěla pomstít čtenáři. Až jsem se občas přistihoval, že místo soucitu s nebohou hrdinkou sympatizuji s jejím tyranem.

Psaní bez zkušeností

Mluvím o tom proto, že psát román bez zkušenosti toho, co je literatura a jak se vztahuje ke skutečnosti, je nesmírně riskantní. Zvlášť píšeme-li o zážitcích, které se člověka dotýkají bezprostředně, skrze jeho lidství, jako je týrání slabších, zápas se smrtelnou nemocí, ztráta blízkého člověka či boj se závislostmi. Právě traumatické životní zkušenosti, z nichž se autoři potřebují vypsat, totiž vyznívají v jejich textech často banálně a leckdy i nechtěně komicky.

Je to cynické? Pokud je smyslem literatury terapie, pak ano. Z hlediska umění ale to, co jsme prožili, byť by to bylo masové vraždění, nemá nejmenší hodnotu.

Jižanská spisovatelka Flannery O'Connorová ve svých esejích říká, že pro jakoukoliv tvorbu je zásadní zkušenost umění. Všimněme si: nikoliv zkušenost životní, ale zkušenost umění. Co to ale znamená? Na jedné straně nepochybně připravenost být zasažen uměleckým dílem, ať již jde o román, hudbu, divadelní představení, nebo obraz. Současně ale také schopnost vnímat umění jakožto umění. Tedy nepřistupovat k němu pouze jako k vzrušujícímu zážitku, ale uvažovat nad tím, co a jak v něm obsaženého tento zážitek vyvolává. Neobvyklé slovní spojení, zvláštní způsob vyprávění, originální obraznost, nečekané zvraty, rozporuplný charakter hrdiny… To všechno jsou pro spisovatele stejně nezbytné znalosti, jako je upevnění plachet, tvarování přídě a plány podpalubí, pokud stavíme modely.

Autor nemá nad svým dílem kontrolu

Porozumět jazyku umění znamená pak především pochopit, že zde není podstatná sama událost, která v nás může vyvolávat pouze soucit nebo rozhořčení, ale taková perspektiva, která nás znejišťuje a která vyvolává úzkost z budoucnosti. Nebo jinak řečeno, umění skutečnost nereprodukuje, ale vždy také spoluutváří. A co víc: autor (stejně jako Bůh-stvořitel), nemá nad svým dílem úplnou kontrolu, neboť se jej stejnou měrou účastní také ten, kdo knihu čte a kdo ji obydluje svou vlastní představivostí a zkušenostmi a kdo ve slovech „starý strom“ uvidí vykotlanou lípu před chalupou své babičky, zatímco vy jste měli na mysli tu vrbu sklánějící se nad rybníkem, kam se chodíte koupat. Umělec tvoří, ale teprve čtenář dílo uskutečňuje. Tvůrce tedy není ničím povinován skutečnosti a jediné, za co je zodpovědný, je dílo samo. Spisovatel by proto k psaní neměl přistupovat jako ten, kdo něco prožil, a proto ví více než jeho čtenáři, ale kdo prožil něco, co v něm zůstává otevřeno a on si není jistý, jak bude dál pokračovat. Psát o sobě a o svém životě by tedy člověk měl až ve chvíli, kdy pozná, že sám sobě nerozumí. Když pochopí, že skutečnost není danost, ale pouze jedna z možností. Opravdový spisovatel se pak pozná ne podle toho, co všechno a jak detailně popíše, ale co všechno dokáže vynechat, aniž by přestal být srozumitelný. Jednoduše řečeno: spisovatel je ten, kdo umí pracovat s mezerou.

Síla literatury

Daniel Kehlmann má v románu Tyll postavu Tlustého hraběte, který se nachomýtne k poslední bitvě třicetileté války a ten zážitek je pro něj tak děsivý a mocný, že přemýšlí nad tím, jak jej popsat. „Už tenkrát hrabě tušil,“ říká Kehlmann „že to vše bude muset ve své knize vyprávět jinak. Žádný popis by se mu nezdařil, neboť by se mu všechno vzpíralo, a věty, jež by dokázal zformulovat, by se nehodily k obrazům v jeho paměti. Zalíbil se mu popis v jednom oblíbeném románě, a když na něho lidé naléhali, aby vylíčil poslední bitvu německé války, tak jim popsal to, co se dočetl v Gimmelshausenově Simplicissimovi. Tak úplně to zase nesedělo, protože se jedná o bitvu u Wittstocku, ale to nikomu nevadilo, nikdo se ho nikdy nevyptával. Tlustý hrabě však nemohl vědět, že Grimmelshausen bitvu u Wittstocku sice sám zažil, ale popsat ji rovněž nedokázal, a namísto toho ukradl věty z jednoho anglického románu přeloženého Martinem Opitzem, jehož autor se žádné bitvy nikdy v životě nezúčastnil.“

O čem to vypovídá? Že síla literatury je tak mocná, že dokáže i bez přímé zkušenosti stvořit svět tak skutečný, že i sama skutečnost před ní kapituluje. A možná především o tom, že o skutečnosti se lze dorozumívat nejlépe skrze umění.