Moje strategie byla vařit vědomě. K vítězství mi dopomohly babiččiny kedlubny a dědův králík, směje se vítěz MasterChefa

Už jste se z vítězství vzpamatoval?

Ještě se vzpamatovávám, ještě to celé vstřebávám. Chodí mi neskutečné množství gratulací. Je to mnohem silnější, než jsem předpokládal, a cvičí to se mnou pořád hodně.

Čtěte také

Pokud nevydržíte tvrdou školu v kuchyních Londýna, nemáte na to. Kodaň mi ukázala, že to jde i jinak, říká vítězka MasterChef Česko

Co s vámi bude dál?

Jsem spontánní hráč, proto velké plány nemám. Raději se pouštím do rychlých akcí, a to plánuji i teď. Po skončení MasterChefa jsem zmobilizoval tým, se kterým objedeme Českou republiku a budeme pro lidi vařit ve foodtrucku. Sice ještě úplně nevím, co budeme vařit, ale nazval jsem si to pro sebe jako vědomé vaření, což jsem aplikoval i v samotné soutěži. Bude to taková oslava s diváky.

Co je to vědomé vaření?

Termín vznikl v průběhu soutěže a šlo o takovou moji strategii, jak dojít v klání co nejdál. Zjednodušeně řečeno jde o to, že při vaření všechno hodím stranou a snažím se být jenom se surovinami a tvořit spontánně.

Nenávidím segedín. Trauma z něj mám už od dětství

Jste vyučený kuchař?

Vůbec ne. Vystudoval jsem gymnázium a pak jsem v gastronomii pracoval dlouhou dobu na place. Začal jsem jako číšník, pak jsem byl manažer, pořád mě to ale táhlo do kuchyně. MasterChef byla poslední šance, jak se do kuchyně dostat. A ono to vyšlo.

Menu, které jste si sestavil, zaujalo porotce tím, že mělo příběh. Vy jste se vrátil do chutí, které jste míval na chalupě jako dítě, teď jste je pouze přetavil a zkombinoval v něco modernějšího. Jak to bylo?

Jediná moje strategie bylo vařit vědomě. Vždycky, když jsem vařil, nemyslel jsem na to, že jsem v MasterChefovi, že na mě míří kamery, že vařím pro porotce, kteří jsou nejlepšími kuchaři u nás, ale snažil jsem se vařit tak, jak jsem to cítil. A úplně stejně vzniklo i moje menu.

Čtěte také

Češi mají pocit, že se za 60 korun musí přejíst, tvrdí někdejší finalista soutěže MasterChef Jiří Hilgart

Příprava byla neskutečně náročná, pořád jsem to měnil, až jsem si řekl, že se musím vrátit úplně na začátek, kde jsem chutě začal poprvé vnímat. A vrátil jsem se na chalupu, kde jsem vyrůstal. Vybavil jsem babiččinu zahrádku a rozhodl jsem se, že budu vařit z kedluben. K tomu pak už stačilo jen přidat uzený kefír a použít techniky, které jsem okoukal v MasterChefovi.

Co vám dalo setkání se třemi šéfkuchaři?

Nejdůležitější střípek z toho, že se to takto povedlo, bylo, že jsem jim hodně naslouchal. Diváci vidí v televizi jen sestřih toho nejlepšího, ale my jsme je měli možnost poslouchat pořád. Oni totiž o jídle přemýšlí úplněk jinak. Navíc jsou to neskuteční srdcaři. Svůj obor milují, a to byla pro mě největší inspirace. Moc se těším, až k nim půjdu na stáž a budu moct získat další zkušenosti. Ta paleta technik a možností je totiž obrovská.

Hlavní chod byl ve finále králík. Tam jste se také inspiroval dětstvím?

Ano. Zase jsem se v myšlenkách vrátil na chalupu a vybavil jsem si, jak děda zabíjí králíka. V soutěži jsem to pojal jako takovou oslavu králíka. Zpracoval jsem ho úplně celého. Udělal jsem hřbet, pak jsem si vykostil stehno, z kterého jsem udělal řízeček, použil jsem ledvinky a k tomu jsem uvařil drožďový knedlíček, který si také pamatuji z dětství.

Přidat jsem k tomu ale chtěl i něco z babiččiny zahrádky, takže jsem použil ředkvičku, kterou jsem uvařil v másle a zeleninovém vývaru. Omáčka byla z černého česneku, což je zase technika, kterou jsem se naučil v MasterChefovi. Je neuvěřitelné, jak se to vyvíjí a jak kuchaři vymýšlejí další a další věci...

Jak Jan Albrecht připravuje neapolskou pizzu? A co by si v hospodě nikdy nedal? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.