Mussolini měl obrovský vliv na italský fotbal. Pro fašismus je ale sport ošidný, říká spisovatel Lee

Nový díl Tribuny se ohlíží za rolí, kterou v historii fotbal představoval pro propojení politiky a sportu, ale taky jak se formoval sociální význam a přesah fotbalu pro širokou veřejnost. „Pokud upínáte své politické ambice k určitému fotbalovému klubu nebo národnímu týmu, pak jste závislí na jejich úspěších. No a pokud nezaznamenáváte příliš velké úspěchy, trochu si pod sebou podle mě podřezáváte větev,“ soudí Lee.

Ačkoliv je mnohdy sport pro fašismus ošidný, jak ukázal německý reprezentační tým při výbuchu na olympiádě v Berlíně v roce 1936, mnohé země, které koketují s autoritářstvím, si vypomáhají sportem.

„V Itálii to byla obrovská propagandistická mašinérie doma i v zahraničí, což se snažilo okopírovat i Německo ve 30. letech, ovšem ne se stejným úspěchem. A po válce můžeme vzít v potaz třeba Franka ve Španělsku, který si uvědomil hodnotu, kterou měl fotbal na domácí i mezinárodní úrovni. Spojil svůj režim s podporou Realu Madrid, ačkoliv ten byl, abychom znovu byli v interpretaci historie přesní, během španělské občanské války veden levicovými politiky,“ říká britský spisovatel.

Předobrazem jim mohl být fotbal v Itálii za vlády Benita Mussoliniho. Kopaná na Apeninském poloostrově tehdy zažila nečekaný rozmach. „V Itálii 20. let 20. století Mussolini používá fotbal jako způsob, jak sjednotit zemi, která je plná nesourodých regionů. Pokouší se utvořit jednu zemi, jednu Itálii a jeden způsob, jak tak učinit, je vytvořit Serii A, což je samozřejmě ligový systém v Itálii,“ líčí Lee.

V čem je spojení fotbalu s fašismem ošidné? Jak nadále pomáhal fotbal fašismu během meziválečného období? A jak kopanou využít i opačně –⁠ tedy s cílem rozbít autoritářské vlády? Poslechněte si nový díl Tribuny.