Muzeum izolace, internace a integrace v Bílé Vodě přibližuje osud řádových sester za minulého režimu
Bílá Voda v Olomouckém kraji je nejsevernější obcí Jesenicka s katastrem ze tří světových stran obklopeným Polskem. Uprostřed obce stojí rozsáhlý barokní komplex piaristického kláštera. Nejen ten se stal po roce 1950 nedobrovolným útočištěm internovaných řádových sester z celé České republiky. Dnes jejich osudy připomíná místní Muzeum izolace, internace a integrace.
Klášter vznikl v Bílé Vodě už před 300 lety, kdy tam na pozvání tehdejšího olomouckého biskupa a pozdějšího arcibiskupa salzburského Jakuba Arnošta z Lichtenštejna-Kastelkornu začali piaristé budovat kolej, později seminář a další školní a klášterní budovy. Po odtržení Bílé Vody od zbytku Slezska začal ale význam tohoto centra vzdělanosti upadat, až se nakonec piaristé omezili jen na správu zdejší farnosti, kde působili až do roku 1938.
V polovině 19. století přišly do Bílé Vody Chudé školské sestry Naší Paní, coby první ženský řeholní řád. Ani ty zde ale nebyly zcela dobrovolně, protože musely opustit své původní sídlo ve Vratislavi díky nátlaku pruských úřadů na katolickou církev. Školské sestry zde působily do roku 1939 ve školách, poslední odešly při vysídlení zdejšího kraje. Bílá Voda se stala obcí na pokraji zániku, zapomenutou kdesi daleko u hranic.
Život ve zchátralém objektu
Vše se změnilo 28. září 1950, kdy v rámci akce R, zaměřené proti ženským řeholním řádům a kongregacím do Bílé Vody dorazily první sestry deportované ze svých domovských sídel.
Bílá Voda se proměnila v jeden z největších internačních táborů. Už v první vlně sem přijelo 146 sester z pěti kongregací. Stěhovaly se do bývalé piaristické koleje, která za války sloužila pro zajatce, uprchlíky a vojsko. Předtím nebyla padesát let využívána a byla v hrozném stavu.
Později byla Bílá Voda určena pro sestry starší 60 let a řeholnice, které nebyly ze zdravotních důvodů schopné pracovat. Bez svolení církevního tajemníka nesměly sestry Bílou Vodu opustit a i návštěvy u nich byly velmi omezené. Řeholnicím výrazně pomáhali místní lidé. Nosili jim jídlo a ony jim na oplátku pomáhaly na polích.
Celkem prošly Bílou Vodou stovky řádových sester celkem dvaceti kongregací. Pozoruhodné bylo, jak se životu v těžkých podmínkách přizpůsobily a staly se i pro samotnou obec, tehdy položenou na konci světa požehnáním. Opravily domy, ve kterých žily, staraly se o prostranství v obci. Přes zákaz pomáhaly místním dětem se vzděláním, protože šlo o nesmírně moudré a vzdělané ženy. Mnoho místních dodnes potvrzuje, že obec vlastně zachránily.
Román Bílá Voda
Po roce 1989 se začaly řádové sestry postupně vracet do svých mateřských klášterů. Poslední řeholnice opustily Bílou Vodu v roce 2002. Roku 2012 bylo v obci otevřeno Muzeum izolace, internace a integrace, které připomíná právě osudy zdejších internovaných řádových sester. Najdeme v něm unikátní dokumenty, řeholní hábity i předměty denní potřeby.
V poslední době se sem vydávají čtenáři knižního bestseleru Kateřiny Tučkové Bílá Voda, který o osudech zdejších sester a obyvatel románovou formou pojednává. „Když čtenáři přijdou, hledají i místa, která jsou jen v knize. A tak jim trošku poopravíme představy a uvedeme je do reality,“ vysvětluje průvodkyně muzea Soňa Puzio velký zájem o zdejší reálie. A pravděpodobně bude ještě větší, protože nedávno vyšla kniha Bílá Voda i v polském překladu a na hranice je to odsud opravdu jen kousek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
