My jsme spolu a jsme živí, proto pomáhám válečným uprchlíkům, komentuje dobrovolnice, výtvarnice a zpěvačka Monika Vodičková

Výtvarnice textilu a folková zpěvačka říká, že tak reagovala z prostého lidského soucitu a také ze zděšení, jak blízko nám válka je a že se nás tedy týká. Vedle toho ale vnímá i první negativní, až závistivé reakce českých lidí na pobyt a podporu válečných uprchlíků u nás.

„Mně se to samozřejmě nelíbí, a protože hodně vystupuju na sociálních sítích, tak schytávám i narážky na toto téma. Nepouštím se do žádných debat, protože mi to připadá zbytečné. Ale řeknu k tomu jednu jedinou věc: Mně z toho pořád vychází to, že jsem živá. Jsem naživu, nic tak šíleného jako tam se mi neděje. Není ohrožená moje rodina, nejsou ohroženi moji blízcí lidé, neděsím se denně, co se jim stalo, jak tam žijí. Jsme spolu a jsme živí,“ komentuje.

S českými i novými ukrajinskými přáteli si už udělali i první společenské setkání u večeře. „Jakýmsi vstupným na tu večeři bylo, že každý, vyjma dětí, měl přinést něco, co sám uvařil. Takže se nám sešlo jídlo jak od českých lidí, tak od Ukrajinek, kterých tam byla převaha, a bylo to strašně fajn. Jedli jsme, popovídali jsme si, nechaly jsme ty ženy, aby se mezi sebou seznámily, řekly si, odkud pocházejí, jak dlouho tady jsou, jak dřív žily a pracovaly,“ vypráví Monika Vodičková.

Čtěte také

Dětem z Ukrajiny pomáhají krátit čas v uprchlickém centru lektorky Alšovy jihočeské galerie

Ve skupině ukrajinských žen, které se takto do českobudějovické komunity přátel zapojily, jsou účetní, ředitelka mateřské školy, manikérka, programová analytička, manažerka, sportovní lékařka a další. „Rády by tady naskočily do stejného zaměstnání, ale je to docela složité, protože je tam jazyková bariéra,“ upozorňuje Monika Vodičková.

S potřebou komunikovat v češtině se snadno vypořádaly třeba pánská kadeřnice nebo fotografka, které si tu už uplatnění našly. Ostatní se snaží rychle naši mateřštinu doučit v jazykových kurzech, které nabízí třeba Jihočeská univerzita nebo diecézní charita. „Jde jim to dobře, jsou to chytré a učenlivé ženy a čeština a ukrajinština zase nejsou tak vzdálené. Jsme Slovani,“ dodává dobrovolnice.

Historická zkušenost říká, že veškerá stěhování národů, exody a propojení lidí vždy nakonec obohatily kulturu cílové země. Vzájemné obohacování se o zkušenosti a názory už zažívají i Češi, kteří jsou ve spojení s příchozími Ukrajinci. „Pokud se dostaneme do hovoru, kdy máme možnost si vyprávět třeba i na základě nějakého momentálního zážitku nebo situace, tak pro mě je zajímavé zjišťovat, jak se k určitým situacím oni staví. A pro ně je zase zajímavé vědět, jak se k nim stavíme my. Takže určitě ano,“ reaguje Monika Vodičková.

Celý rozhovor s Monikou Vodičkovou nejen o pomoci Ukrajincům, ale i o muzice a textilním designérství si poslechněte online.