Myslela jsem si, že z toho nevyjdu živá, popisuje Věra Krincvajová dění na Národní třídě 17. listopadu 1989

„Dopoledne jsme se připravovali na další demonstraci,“ popisuje Věra Krincvajová v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou a připomíná si zvláštní energii, která visela ve vzduchu. „Celý rok byl nahuštěný atmosférou, která by se dala krájet,“ připomíná.

Tehdy studovala žurnalistiku a 17. listopadu 1989 se ocitla na Národní třídě. Zatímco v Polsku byla podle jejích slov situace zcela jiná, Československo v té době bylo ostrůvkem, skanzenem. „Do poslední chvíle jsem nevěděli, jak to dopadne,“ přibližuje události na Národní třídě.

Během demonstrace panovala úžasná nálada. Když studenti procházeli okolo Národního divadla, herci jim mávali z oken a někteří se k demonstraci přidávali. „Národní třída ale byla přepažena jednotkami, a tak jsme zastavili a nevěděli, co bude,“ vybavuje si Věra Krincvajová. V jednotě je síla, jak tehdy studenti skandovali, a proto věděli, že nemají kam couvnout.

Viděli jsme přikrytá těla a pak se řeklo, že žádné oběti nebyly, poztrácely se určité dokumenty... Nechci podporovat konspirační teorie, ale spoustu odpovědí nemám a asi mít nebudu.

„Mnozí policisté byli mladí a vyděšenější než spousta demonstrantů, ale to je samozřejmě neomlouvá,“ míní a připomíná, že dobové záběry často nezachycují příslušníky takzvaných červených baretů, tedy speciálních jednotek. „Ti si nás podali. Procházela jsem podloubím a když to začalo, nevěděli jsme, jak to skončí,“ nastiňuje.