To nejlepší z americké poezie. Ponořte se do veršů světoznámých básníků 19. a 20. století
Umřít bez umírání a bez života žít. Proč je poezie Emily Dickinsonové tak záhadná?
Žila celý život v osamění ve stejném domě, kde se narodila. Kolem třiceti let přestala chodit do kostela, což bylo nevídané, a ke konci života dokonce přestala vycházet z domu. Stejně záhadné jsou i její rukopisy. Psala totiž na recepty, na útržky novin, na jakýkoli papír, který měla po ruce. Ignorovala klasickou interpunkci a často používala pomlčky. Těžko říct, zda-li znamenaly něco nevyřčeného nebo mlčení.
Já v mozku pohřeb cítila,
A hosté smuteční
Chodili – stále chodili –
K mysli mé neteční
Pak všichni usadili se
A mší mě podlomí –
Halasnou – velmi halasnou –
Mé smysly ochromí.
Já zvedat truhlu slyšela,
Skřípla mi na duši,
A opět boty z olova
Prostor ten – ohluší.
Nebesa jedním zvonem jsou,
Bytosti, nic než uši,
A já, a ticho, divný druh,
Samotní, jak se sluší.
Pak praskl sloupek rozumu,
Já padla níž, a níž –
A každým skokem zasáhla
Svět, vědění – ta tíž.
Emily Dickinsonová
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
