Někdejší kulisáci oporami Cimrmanů. Stojí za to na ně do divadla jít, usmívá se režisér Cimrmanů zblízka

6. březen 2024

Jako domácí video se točil nový dokument o legendárním souboru. „Původně jsem myslel, že si nastuduji někde na internetu, jak se to sestříhá,“ říká Marek Šimon, dříve především kulisák. Jak v Divadle Járy Cimrmana získal svou první hereckou roli? „Jak mají všichni zafixovaní Jaroslava Weigela a ty staré bardy, myslím si, že právě teď přišla doba těch mladších,“ doplňuje režisér Filip Nesládek, který dokument Cimrmani zblízka složil dohromady. Co mu posloužilo jako klíč?

Cimrmani zblízka je dokument, který byl k vidění na České televizi, teď je v iVysílání. Mezi vámi je taková zvláštní generační nerovnováha. Jak jste se dali dohromady, aby tato věc vůbec mohla vzniknout?

Marek Šimon: Já jsem nevěděl, co vlastně mám s tím materiálem udělat. Původně jsem myslel, že si nastuduji někde na internetu, jak se to sestříhá, a pak jsem po měsíci práce zjistil, že to nejenom nedokážu technicky, ale že to je vlastně blbost, že na to musí být někdo, kdo má pro to nadání.

Čtěte také

Tak jsem se radil se Zdeňkem. Ten dělal rozhovor tady s Filipem a říkal: já vím o bezvadném klukovi z Budějovic, dám ti na něj číslo. Tak jsme se dali dohromady. Asi týden jsme si vykali, pak jsme si potykali a už jsme kamarádi a dobře se nám spolupracuje, si myslím.

Marku, vy jste natáčel jenom tak pro sebe, nebo když už jste si tu kameru pořídil, tak jste si říkal, že z toho možná jednou něco bude? Nebo to fakt bylo jako domácí video?

MŠ: Já jsem to začal dělat jako domácí video. Vlastně jsem poprvé natáčel v té Malostranské besedě k padesátiletí Aktu – říkal jsem, to přece nemůžeme nechat takhle být! Tak jsem to natočil, pak jsem to nechal vylisovat na DVD a rozdal jsem to těm účinkujícím.

Pak různí lidé říkali: tak ještě něco... pak se to nabalovalo, další záběry a různé historky, které se vyprávějí v šatně, tak jsem si říkal, že by bylo škoda to nevyužít.

To by byla velká škoda, kdyby historky z šatny zmizely. Řekněte mi, Filipe, čím vy jste tak uhranul Zdeňka Svěráka, že vás nabídl jako režiséra tohohle dokumentu? Na co jste se ho ptal, že on pak říkal, ten rozhovor byl úplně jiný než všechny ostatní? Co jste potřeboval vědět?

Filip Nesládek: Důležité je říct, že ještě před tím byl rozhovor s Miloněm Čepelkou, někdy v roce 2019, to byla taková moje první cimrmanovská vlaštovka. A ten rozhovor se Zdeňkem Svěrákem byl doslova vysněný, protože jsem ho uháněl třeba pět let a on říkal: já už jsem všechno řekl, já už jsem z rozhovorů unavený a nechtěl mi ten rozhovor dát.

Přesvědčil jsem ho právě tím rozhovorem s Miloněm Čepelkou, který jsem mu donesl na flashce a napsal k tomu rukou psaný dopis: Pane Svěráku, rád bych apod.. Když pak viděl ten rozhovor s Miloněm Čepelkou, podle jeho slov ho to přesvědčilo k tomu dát mi ten rozhovor a myslím, že to pak vedlo i tady ke spolupráci s Markem.

Čtěte také

Záskok

Vám všichni v souboru říkají Mareček. Kolik vám je?

MŠ: Letos mi bude bude 72. Jsem jeden z těch mladších.

To je hezké, být po sedmdesátce ještě pořád Marečkem. Sedmadvacátého března uplyne 30 let od premiéry Záskoku – to byla vaše první velká role?

MŠ: To byla moje první role, podruh Bárta. Tu jsem získal díky zapomnětlivosti Jardy Uhlíře.

Jak to?

MŠ: Protože on je takový bohém. A jak se vydává v divadle program třeba na dva měsíce dopředu, tak on to samozřejmě zapomněl, že má hrát, takže asi třikrát nepřišel.

On to Zdeněk trošku tušil, tak vždycky říkal: buď někde blízko, kdyby nepřišel, budeš hrát. Tak jsem to zkoušel ze začátku. Ty alternace jsou vždy dva lidi a já jsem byl jako třetí vzadu, na hyenu.

Čtěte také

A jaké role ještě umíte?

MŠ: Teď jsem musel zaskakovat v Blaníku jako učitel, protože bychom bývali neměli co hrát. Peťa Brukner byl na vyšetření, Miloň v Opočně a Zdeněk Svěrák nemocný, takže jsme měli možnost v Táboře zahrát jenom Blaník. Tak čtyři kulisáci a Hraběta hráli pro 650 lidí.

Nová krev

Řekněte mi, Filipe, vy jste musel určitě hledat, jak to spojit, protože to jsou skutečně obrázky domácího videa. Ale když z toho má být dokument, tak je potřeba se nad tím trochu zamyslet. Bylo těžké najít ten klíč?

FN: Myslím, že ano. Předtím jsem dělal rozhovory, dělal jsem nějaké kratší formáty na internet, ale udělat dokument, to byla pro mě první taková zkušenost. Nechtěl jsem zklamat, proto mi to trvalo tak dlouho, skoro dva roky od prvního setkání s Markem, než jsem to dal do kupy.

Ale myslím si, že se ta práce snad vyplatila – nebo doufám, že je na tom vidět, že jsem to dělal rád a z lásky a že to byla radostná práce.

Klíč byl v tom projít všechny záběry, které Marek natočil, kterých opravdu byly desítky hodin: plné harddisky záběrů různé kvality. Tak jsem nacházel styčné body a jednou z pro mě velkých věcí byl právě ten klavír, což byl Markův nápad. Bylo tam první klečení u klavíru s Petrem Bruknerem.

Ona tam ta Vlasta tak hezky klečí... Ale mimochodem, Vojta Kotek taky hezky klečí.

FN: ... to byla právě invence ještě kolegy Ondry Veselky, který mi pomáhal s rozvinutím těchto humorných věcí. My jsme chtěli zanechat nejvíc z toho, co natočil Marek a to, co budeme dotáčet my, aby to nijak nenarušovalo.

Čtěte také

Takže jsme rozvinuli klavír a pak se dotáčela spousta rozhovorů s těmi jednotlivými aktéry dokumentu, kteří doplňovali nebo reagovali na situace, které Marek natočil. Takto se to spojilo do výsledného tvaru.

Filipe, je něco, co o Cimrmanech nevíte, když jste tolik rešeršoval ty dva rozhovory, když jste viděl zákulisní záběry, měl jste možnost se doptat – je něco, co byste ještě rád věděl, nebo už bylo o Divadle Járy Cimrmana řečeno vše?

FN: Můžu naznačit, že máme s Markem myšlenku, že bychom v tom dokumentování pokračovali, nebo Marek pokračuje. Tento dokument je takový průřez a já si myslím, že kdybychom v tom pokračovali, tak se musí najít zase nějaký nový přístup, aby se to neopakovalo.

Spoustu zajímavých věcí přináší nově příchozí herci: Ondra Vetchý, Vojta Kotek, Joska Čepelka. Je důležité říct, že jak se postupně z těch kulisáků stávali herci, tak oporami souboru jsou dnes třeba tady Marek nebo Robert Bárta a Petr Reidinger, což byli letití kulisáci.

To jsou ti mladší od Cimrmanů. Jak mají všichni zafixovaní Jaroslava Weigla a ty staré bardy, tak já myslím, že právě teď přišla doba těch mladších.

Spousta lidí teď říká, že už nechce chodit na Cimrmany, že si chce zachovat Weigla apod.. Já si myslím, že to je škoda a doufám, že ten dokument trochu ukazuje, že ještě stojí za to do Divadla Járy Cimrmana přijít.

Co se dá ulovit v rybníčku Zdeňka Svěráka? A kdy herec získává nárok na svou skřínku? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , jkh

Související