Několik vět. Prohlášení, které v létě 1989 posunulo dějiny

Podle tajné situační zprávy, kterou pro nejvyšší vedení země denně vydávalo Federální ministerstvo vnitra, nebylo v průběhu 29. června 1989 na území ČSSR zaznamenáno závažné narušení veřejného klidu a pořádku ani závažná činnost vnějšího protivníka. Svobodná Evropa přitom právě toho dne odvysílala text prohlášení Několik vět.

Rok 1989: Vystoupení prvního soudruha. Jak zůstal Miloš Jakeš sám, jako kůl v plotě

• Upravit
• Smazat

Politikům se často nestává, aby jejich projevy zlidověly a pasáže z nich se citovaly ještě po letech. Generálnímu tajemníkovi komunistické strany Miloši Jakešovi se to podařilo, i když on sám z toho velkou radost neměl.

Jeho autoři požadovali například to, aby byli okamžitě propuštěni političtí vězni, přestala být omezována svoboda shromažďování, skončila cenzura nebo aby se zahájila svobodná diskuze o 50. letech a o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Podpisy přibývaly

Provolání končí výzvou, aby je každý, kdo souhlasí, podpořil svým podpisem zaslaným na adresuStanislava Devátého, Václava Havla, Jiřího Křižana nebo Saši Vondry. A podpisy se hned začaly scházet. Svobodná Evropa je zařazovala do svého vysílání prakticky denně.

Reakce komunistického režimu v Československu na sebe nenechala dlouho čekat: už 30. června vyšel v Rudém právu proslulý článek Kdo seje vítr, kde se mimo jiné psalo: „Oč jde chartistům, víme. Ale co chtějí ti druzí? Také rozvrat, konfrontaci, návrat ke kapitalismu?“

K Rudému právu se záhy přidal i tehdejší Československý rozhlas. Aby komunistická média svůj odpor proti provolání Několik vět stvrdila, opřela se o hlas lidu. Z rozhlasu se ozývala prohlášení rozhořčených horníků, frézařů nebo železničářů.

Červen 1989: Podepsala přeci i Hanka Zagorová. Co znamenala petice Několik vět?

• Upravit
• Smazat

Desítky let zdánlivě neotřesitelné mocenské postavení československých komunistů v 80. letech minulého století postupně sláblo. Vlivem změn v Sovětském svazu, událostí v Polsku a v Maďarsku a napětí ve společnosti sílilo i opoziční hnutí doposud představované relativně úzkou a uzavřenou komunitou disidentů.

K dobovému kontextu je ovšem třeba uvést, že podobně jako u Charty 77 i zde odsuzovali Několik vět lidé, kteří se z oficiálních zdrojů nemohli s textem seznámit – nebyl nikde publikován. Nemohli si ho přečíst ani členové strany, to právo měli nanejvýš okresní tajemníci.

Šíření i přes perzekuci

Na Několik vět reagovali i vedoucí komunističtí funkcionáři. Prohlášení generálního tajemníka Miloše Jakeše z Červeného Hrádku o „milé holce paní Zagorové, která bere šest set tisíc každý rok,“ je dostatečně slavné. Ve stejném vystoupení ale požadoval, aby se komunisté Několika větám rozhodně bránili.

Nezůstalo jen u výzev. Federální ministerstvo vnitra okamžitě přijalo „opatření ke stanovení trestní odpovědnosti konkrétních osob“. Přese všechnu perzekuci režimu, výslechy signatářů, domovní prohlídky a vyhrůžky ztrátou zaměstnání se výzva Několik vět neustále šířila.

Během necelých pěti měsíců ji podepsalo na 40 tisíc signatářů. A nejde jen o počet, ale především o to, že vedle disidentů či známých umělců byly pod provoláním podpisy dělníků, úředníků, učitelů, lékařů, vědců i sportovců z celé republiky. Obyčejných lidí, kteří se dosud režimu více či méně přizpůsobovali.

Podpisem pod Několika větami dali zřetelně najevo: máme toho dost! Cesta k listopadu 1989 se tak zas o něco víc otevřela.