Není cool pocházet z Belgie, říká Maarten Devoldere z Balthazar

28. únor 2019

Belgičtí Balthazar si dokázali díky albům Rats nebo Thin Walls vybudovat silnou fanouškovskou základnu po celé Evropě. Další posluchače strhli svými živými vystoupeními.

Málokterá kapela dokáže z pódia vyzařovat takový pocit jednoty a mohutnosti. Nejedná se přitom o žádný orchestr, ale o uskupení silných individualit. Jednou z nich je i Maarten Devoldere, který si v nedávné pauze odskočil ke svému sólovému projektu Warhaus. Ať už ale posloucháte cokoliv, co je spjaté s Balthazar, charakteristický zvuk zůstává. A je slyšet i z čerstvé desky Balthazar nazvané Fever. A to i navzdory odchodu houslistky Patricie Vanneste nebo živějšímu projevu, který přinášejí nové skladby. Jak Balthazar zní právě teď, je možné slyšet živě 28. února, kdy se skupina vrací do Prahy a vystoupí ve vyprodaném Lucerna Music Baru.

Nemáte pocit, že je poslední dobou Maartena Devoldera až moc?

Asi je ho všude moc…(smích) Ale máte pravdu, že jsem udělal dvě sólové desky. Dal jsem do nich hodně ze sebe, vlastní pocity a emoce. Po čase je ale dobré splynout znovu s kapelou a být týmovým hráčem, proto se vracím k Balthazar. Je ošem pravda, že ať už se na to podíváte z jakékoliv strany, sólovky jsou takovým jedním velkým ego tripem.

Opravdu máte takový pocit?

Vždycky říkám, že jakmile se rozhodnete hrát v kapele, hledáte věci, které máte společné s ostatními a pak s tím pracujete.

Když ale vytvářím sólový projekt, hledám naopak to, co mě od ostatních odlišuje. A snažím se to zdůraznit. Je to solitérní práce a to mám rád. Všechny mé oblíbené nahrávky jsou sólové. Zní to ode mě trochu narcistně, ale hledejte v tom jen to dobré.

I tak se zvuku Balthazar stále nedokážete zbavit a pořád z vaší tvorby zní. S vaším zvukem jste přišli před pár lety a od té doby ho začali někteří hudebníci napodobovat, anebo se jím alespoň inspirují. Máte pocit, že jste vytvořili něco, na co můžete být pyšní?

Nerad se ohlížím zpátky. Vždycky když něco natočím, ať už je to s Balthazar nebo Warhaus, tak mám po půl roce pocit, že to není dost dobré. A když mi lidi říkají, jak je mrzí, že s tím nejsem spokojený, tak mě to vlastně nakopává k další práci. Nutí mě to dělat nové věci a dodává mi to energii k tomu, abych dokázal, že to umím líp. Obecně jsem ale za všechno šťastný a vděčný a těší mě, když dorazíme do klubu, kde lidé chtějí slyšet naši hudbu. Cítím zároveň i pokoru.

Jaký je hlavní rozdíl mezi prvním albem Warhaus a druhou deskou?

Začínal jsem s projektem, který jsem považoval za nejdůležitější na světě. Pak se mi v jednu chvíli zdálo, že se z toho zblázním, nebo že asi umřu, než ho dokončím. Napadaly mě samé groteskní scénáře. Řekl jsem matce, že kdybych umřel, ať ty písně poslouží jako moje závěť. Ona se ale divila a odpověděla, že jsem přece úplně zdravý. Když jsem první album dokončil, byla to pro mě obrovská úleva.

Tehdy jsem si taky uvědomil, že na druhou desku musím jinak, rychleji. Proto je spontánnější, živější. Začal jsem totiž hrát s kapelou, ale taky jsem chtěl zachytit určité napětí.

Rozebíráte s ostatními členy Balthazar svoje vlastní hudební aktivity? Jestli třeba jdete za J. Bernardtem s nějakou radou?

Dobré je, že s Balthazarem hrajeme už dvanáct let – od střední. Za tu dobu si na ostatní zvyknete a pracovat s nimi vám přijde přirozené. Pamatuju si, když jsem se šel podívat na první koncert J. Bernardta, cítil jsem se jako fanoušek. Okamžitě jsem měl chuť nahrát novou desku Balthazar. Protože když od sebe získáte na chvíli odstup, zjistíte, co v tom druhém máte. Zní to trochu otřepaně, ale je to krásný pocit. Jinak o našich dalších hudebních aktivitách víme, vzájemně se podporujeme, ale neradíme si.

Jaké to je, být hudebníkem z Beneluxu? Podobně jako Češi ještě můžou oslovit posluchače na Slovensku, tak vy dokážete hrát i v okolí Belgie – třeba ve Francii nebo Nizozemí. Jak vlastně hodnotíte současný stav hudební scény ve vašem regionu?

Belgie není úplně velká země. Nejsme šovinisti a dokážeme být skromní. Jsme vychovaní v tom, že když jsi z Belgie, neštěkne po tobě v Británii ani pes. Není cool pocházet z Belgie. Trochu se to změnilo díky hudebníkům jako dEUS nebo Stromae. A dneska jsem vlastně strašně rád za to, že jsme Belgičan. Myslím si, že u nás vznikla hodně zajímavá scéna, která je otevřená vůči ostatním kulturám. Podle mě je typicky belgické brát odevšad a zároveň z toho vytvářet vlastní melánž, vlastní směs.

Považujete se v současnosti za mentora? Zajímáte se o začínající hudebníky?

Ne, nemyslím si to. Občas podporujeme ostatní kapely, které za námi přijdou samy. Takhle jsme to dělali po turné třeba s dEUS. Jindy zas nové kapely podporují nás, jako například Tamino, což je skvělý chlapík z Belgie, který doprovázel Warhaus. Má neskutečný talent. Takže možná za pár let budu jezdit já s ním. Když začínal, poslal mi pár demo nahrávek a já si říkal, že mu budu radit. Ale ty nahrávky byly tak zatraceně dobré, že jsem k nim  neměl co dodat. Jen ať pokračuje a někam to určitě dotáhne.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.