Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – říjen 2023

Mezi koncertem turecké elektro-rockové skupiny Lalalar a domácím poslechem nového alba En Kötü İyi Olur je docela podstatný rozdíl: na kanapi vám tolik nehrozí, že vás ta tlaková vlna zvuku a světel srazí dozadu, i když záruku, že vás převrátí i s tím kanapem, vám nikdo nedá. Držme se proto rady z názvu alba, pravící: Přinejhorším to skončí dobře.

Současná turecká retro vlna čerpající z revolučního anatolského psychedelického rocku 70. let má své rebelské vrcholy i mainstreamové lísání se k minulosti. Trio Lalalar, což znamená Chytří chlápci, patří do první kategorie, a není bez zajímavosti, že hráč na elektrifikovanou loutnu baglama Ali Güçlü Şimşek a baskytarista Barlas Tan Özemek stojící zároveň po boku zpěvačky Gaye Su Akyol, se kterou mají politici v Erdoganově sultanátu docela problém. „Staré rčení říká, že geografie je osud a bez ohledu na to, jak moc chcete nebo ne, oddělit člověka od jeho společnosti a s ní spojené reality prostě nejde. Abyste přežili, nesmíte se bát klást otázky ani v zemi, kde je běžné přijímat názory starších nebo z knih,“ uvádějí Lalalar, pohánění hněvem z politické atmosféry v zemi a na světě obecně.

Estonské písničkářce Mari Kalkun se dostalo velkého daru: její rodina už sto let žije v kraji Võrumaa, kde se mluví jazykem Võr a starobylé tradice a mýty tu zůstávají v platnosti. Stejně jako na jejím novém albu Stories of Stonia, které jako první estonský umělec vydala na legendárním labelu Real World.

„Velkou motivací se stala moje zvědavost vrátit se do hluboké minulosti a představit si, co by si moji předkové mysleli a zpívali o světě v době mrakodrapů, oceli a kovu,“ řekla Mari.

Vedle vlastních skladeb se nechala inspirovat archaickými runovými písněmi, ale také novodobou poezií velkého estonského básníka, filosofa a národního hrdiny Jaana Kaplinskeho. Ve skladbě Otherwise pak zhudebnila jeho verše o tom, jak lze uvnitř ticha žít a mlčet jinak.

Sluší se také dodat, že s albem, které ji pomáhal produkovat britský folkař Sam Lee, dosáhla Mari okamžitě nebývalého úspěchu. Doslova pár dnů dosáhlo prvního místa žebříčku Transglobal World Music Chart.

Album Our Roots Run Deep kanadské zpěvačky haitského původu Dominique Fils-Aimé je z druhu těch, kdy si ho poslechnete, pak ještě jednou a znovu a znovu a než byste vybuchli z té nádhery, vyletíte ven z baráku a vyprávíte o něm každému na potkání.

Po předchozí velmi úspěšné albové trilogii zkoumající afroamerickou historii se Dominique zaměřila na přírodu, do které prý vstupujeme jako cizinci a přitom jsme její organickou součástí. „Nedávno se zjistilo, jak hodně si mezi sebou stromy skrze kořeny mezi sebou povídají. Protože do podzemí nevidíme, zůstal nám jejich dialog skrytý. My lidé to máme stejné, než poznáme naše kořeny, nic o sobě nevíme,“ řekla Dominique.

O trvalém vlivu Boba Marleyho v Africe netřeba diskutovat: reggae zůstává vedle hip hopu na kontinentu od 70. let nejpopulárnějším stylem a on doslova Bohem. Stačily mu k tomu návštěvy Zimbabwe, Gabonu a samozřejmě Etiopie, „místa jeho věčného duchovního odpočinku“. Tam, kam jeho noha nevstoupila, zalétly rádiové vlny a nahrávky prodávané po tisících.

O tom, že díky němu dosáhlo reggae masové obliby také v arabských zemích na severu Afriky, se moc nevědělo, islámská víra se s rastafariánstvím přece jenom v některých pohledech na život neshodne. Přesto i v Libyi se reggae silně uchytilo a ovlivnilo celou řadu hudebníků. Na čemž by nebylo nic divného, přihodilo se to po celém světě, Libyjci na to mají ovšem zdaleka nejpříhodnější vysvětlení. Tamní formu lidové hudby nazývanou zimzamet určuje rytmus prý vzdáleně podobný reggae, takže jim nedalo moc práce začít ho hrát vlastním způsobem. Stačilo přidat klávesy s kytarami, arabské melodie a Ahmed Ben Ali, kterému label Habibi Funk právě vydal kompilační album Subhana, mohl prohlásit: „Jedná se o originální libyjské reggae, žádnou blbost“.

Většinu skladeb natočil ve vlastním studiu v Benghází po návratu z Kanady a Velké Británie, kde vystudoval letecké inženýrství. Hudebního samouka k vydávání nahrávek přivedla jak láska k reggae, tak politická situace v Libyi, odkud tehdy moc letadel nevzlétalo. Do teskných syntezátorových melodií zpívá, jak je v Africe běžné, způsobem zvolání/odpověď, rytmicky se drží temp oblíbených svatebních písní a jamajský dub prokládá severoafrickým stylem bubnování.