Nuda jako sociální fenomén aneb Opravdu se ubavíme k smrti?
Problémem nudy, jako vážným problémem moderní civilizace, se zabývá v "Kacířských esejích" (1972) Jan Patočka.
Začátek nudy může být v přepracování!
„Nuda není zanedbatelnost, pouhá nálada, privátní vynacházení, nýbrž ontologický status lidstva, které podřídilo celý svůj život každodennosti.“ Nuda může vycházet z přepracování, z příliš těžké monotónní práce, z nadbytku volného času a především – ze ztráty smyslu, smyslu života, bytí, práce, našeho jednání, lidského soužití, ale také z osamocenosti a „nedostatku zájmů“. Proto se rozlišuje nuda situační, nuda z přesycení, existenciální nuda, ba nuda kreativní.
Nuda není jev specificky moderní, byla i v minulosti
Král Václav IV. se patrně upíjel z nudy svého kralování a na francouzském dvoře se říkalo, že nudit se smí jenom král, protože nudí-li se dvořan, neznamená to nic jiného, než že ho nudí král sám. Bylo by nesmyslné tvrdit, že nuda je jevem univerzálním; vědci se nenudí téměř nikdy a lidé obecně tvůrčí nemají čas ne proto, že „nestíhají“, ale proto, že toho chtějí udělat mnoho a dobře, a co víc – se zájmem a zaujetím.
Sociologie usilující o „exaktnost“ by ovšem měla nabídnout „statistiku“ nudících se lidí
Tu žel zatím nemáme. Indikátorem nudy jako projevu závažného selhání společnosti a její kultury je zcela nepochybně zahlcení veřejného i soukromého prostoru produkty zábavního průmyslu (Adorno tomu kdysi ještě říkal „kulturní průmysl“), který nejen „produkuje zábavu“, ale, pokud je to jen trochu možné, transformuje do „zábavné podoby“ i věci naprosto vážné. Jiným ukazatelem je růst spotřeby drog nejprve na rozmanitých „parties“ a potom privátní závislost končící většinou tragicky.
A co opice? Dokáží se nudit?
Jeden nikoliv nevýznamný autor 19. století říká, že člověka by z nudy mohla obrátit ke smyslu jen katastrofa. A velký Johann Wofgang Goethe to řekl ještě jinak – kdyby se opice dokázaly nudit, byly by asi považovány za lidi. Dodejme s Larsem Svensenem – možná, že má pravdu, ale přece jen – raději ne.
Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 6/2012.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.