Papuče z Valašských Klobouk byly známé po celé monarchii, dnes se jejich výrobě věnuje už jen několik živnostníků

Město Valašské Klobouky nese název podle klobouku, který při honech ještě před založením osady používala vrchnost k označení oblíbené studánky. Dařilo se tu ale jinému řemeslu než výrobě klobouků – papučářství.

Valašské Klobouky jsou v okrese Zlín. Leží mezi Vizovickou vrchovinou a Chráněnou krajinnou oblastí Bílé Karpaty, kousek od slovenských hranic. Velkou kapitolou historie města, která sahá na začátek 14. století, je papučářství neboli výroba houněné obuvi. K řemeslu se lidé dostali přes ovce. Na kopcích kolem města bylo vždycky víc kamenní než úrodné půdy, proto ovce začali chovat. Z jejich vlny vyráběli houně, tedy látku utkanou z vlněných nití. V 16. století už byly Klobouky významným soukenickým střediskem. Kolem roku 1800 měly přes pět set registrovaných soukeníků, nejvíc na celé Moravě. Prosperující obor zbrzdila velká hospodářská krize v 19. století. Soukeníci museli hledat nový způsob obživy. Někteří se pustili do zemědělství, jiní začali šít papuče.

Nové řemeslo se rozjelo kolem roku 1850. Z houně, z které se dříve dělaly kabáty a jiné druhy oblečení, se začala vyrábět jednoduchá obuv. Práce nebyla náročná na prostor ani na pomůcky. K výrobě stačila stolička, nůžky, silná jehla, dratev, tedy povoskovaná lněná nit a látka. Historik Městského muzea Valašské Klobouky Petr Odehnal popsal, že první houněné boty připomínaly silnou ponožku s vrstvenou prošívanou podešví. Řemeslníci šili několik druhů velice kvalitních papučí. Černé a hnědé pro měšťany, bílé pro vesničany, haklíkové na háčky, šněrovací či nízké komótky, těm se říkalo zujné, protože se dobře zouvaly. Během dvou desetiletí se z podomácké výroby papučí stala svobodná živnost. Říkalo se, že kromě fary, lékárny a městského úřadu šili všichni papuče.

Výroba papučí ve Valašských Kloboukách - z papucarske dilny

Na konci 19. století v Kloboukách vzniklo několik továren. Zakladatelé, lékárník František Josef Ždichynec, krásnobarvíř Karel Gessner, otec slavného architekta Huberta Gessnera, nebo starosta a poslanec Moravského zemského sněmu František Šerý, zadávali lidem práci, kupovali materiál, zajišťovali odbyt a vypláceli jim stabilní mzdu. Zpočátku lidé pracovali doma, pak v dílnách, kde měli šicí stroje. Kloboucké papuče byly známé po celé monarchii. Velké továrny navíc nabízely i soukenické produkty – haleny či prošívané deky. Obrovský rozvoj zaznamenalo papučářství ve druhé světové válce. V té době byla kůže vzácná a houněné papuče šly na dračku. Z klobouckých papučářů se stali boháči. Po roce 1948 už bylo všechno jinak. Továrny zanikly a zbylí řemeslníci skončili v závodě Lipta. Ten po roce 1960 nahradila Valaška, ale i ona skončila. Valašské papuče ovšem z trhu nezmizely, díky několika živnostníkům se ve městě šijí i dnes a pořád je o ně zájem.

Hezký den přeje Věra Hotařová

Spustit audio

Související