Parní vlaky na Slovensku staví i na fotbalovém hřišti
Tyhle koleje měly být už dávno pryč. Vytrhané pražce, lokomotivy ve šrotu, prostě mrtvá dráha. Turisty v Čierném Balogu na Slovensku dnes však vítají oblaka páry a supění vlaků. Co na tom, že koleje jsou úzké a vagóny malé. Může za to parta nadšenců v čele s jedním Plzeňákem. Právě před 30 lety otočili kormidlo času úplně naopak. Navzdory korozi i tehdejšímu režimu.
„Železnice končila jako průmyslová železnice, která vozila dřevo z lesa. Všichni už 20 let věděli, že půjde do šrotu. A podle toho se o ni i starali,“ popisuje Aleš Bílek.
Většina z nás by v čepici výpravčího vypadala směšně. Aleš Bílek však působí, jako by se s ní narodil. Široký úsměv si dnes už může dovolit. Čiernohronská železnice je hlavní atrakcí regionu a těžko se věří, že to tu někdy vypadalo jinak.
Šéf dráhy si to však moc dobře pamatuje. „Všechny budovy tu stály přesně jako dnes. Byly však ve zchátralém stavu,“ popisuje.
Nadšenci se zasloužili o jednu z nejrušnějších stanic na Slovensku
Lesní závody kdysi železnici odepsaly. Namísto vlaků se mělo dřevo z kopců vozit auty. Ochrana technických památek, natožpak romantika, to úředníkům nic neříkalo.
Čiernohronskou železnici si však zamilovali nadšenci z Česka v čele s Alešem Bílkem. Po velkých peripetiích zajistili dráze památkovou ochranu. A pak ji po kouscích začali opravovat.
„Je tu spousta práce, která není vidět. Cestující už si na to však zvykli. Letos nám dokonce několikrát řekli, že když si odmyslí Bratislavu, jsme nejrušnější stanicí na Slovensku,“ usmívá se Aleš Bílek.
V hlavní sezóně dnes opouští nádraží v Čierném Balogu každých pár minut jeden vlak. Tratě vedou do několika směrů. Jedna dokonce přetíná fotbalové hřiště.
Vlaky tam zastavují pod tribunou, a to i když se právě hraje vesnické derby. Kolik minut nastavuje rozhodčí, když se míč ztrácí v oblacích páry, těžko říct. Místní lidé si na dráhu většinou zvykli. Přiváží turisty a přivýdělek.
Přes zimu čeká železnici tradiční útlum
„Někteří lidé se však s dráhou stále neztotožnili. Někomu vadí, že mu pod okny vede železnice, jinému vadí dým z parního vlaku,“ říká mladá průvodčí Janka.
Není zdaleka jedinou ženou na zdejší dráze. Třeba šéf železnice Aleš Bílek zaměstnal v nádražní kanceláři rovnou svoji manželku. Janka je ráda, že si svoji brigádu odbývá v romantičtějším prostředí, než je třeba sklad nějakého hypermarketu.
Teď se blíží zima a železnici čeká tradiční útlum. Aleše Bílka i jeho zaměstnance živí hlavně letní sezóna a na podzim si hledají náhradní práci.
„Je to náš základní problém. Práce si vyžaduje energii a čas, ale přes zimu ji nejsme schopni zaplatit. Děláme tedy na lyžařských vlecích, pracovali jsme na jindřichohradeckých drahách, jezdíme pracovat do Maďarska a do Polska. To vše, abychom přes zimu vůbec měli nějaký příjem,“ říká.
Šéf dráhy se proto nevzdává velké vize, aby se železnice po víc než 30 letech vrátila ke svému původnímu poslání a vedle turistů začala zase vozit i dřevo. Pak by se z údolí ozývaly vlaky nepřetržitě celý rok.
