Petr Borkovec: Vánoční krůta
Včera jsem se celý den bál, a proto jsem polykal příbory. Je to světlem končícího roku, které už v pět odpoledne zhasíná – lhal jsem si, abych se utěšil – že jenom když polykám příbory, vůbec ničeho se neobávám? Když polykám stříbrné příbory, pomyslel jsem si, ani se na nic netěším – ale to se už nějakou dobu nepozná.
Když nepolykám příbory, bojím se i toho, že v pět hodin zazvoní hosté a zůstanou na večeři, toho, že mě čeká telefonát s kolegou, anebo dokonce i tak zanedbatelné skutečnosti, že musím vyjít z domu a vyzvednout zasklené sklepní okno, které rozbil vítr, domluvit se na ceně a zaplatit.
Čtěte také
Kdybych hosty, telefonát, rozhovor se sklenářem cítil jenom jako nepříjemnost nebo mě to jen rozptylovalo, neříkal bych, že se bojím. Takhle ale zní zcela přesné pojmenování toho, co prožívám. Ano, je to nepříjemné, ano, rozptyluje mě všechno a dávám se pak dohromady přesně tak dlouho, nežli se na obzoru objeví nová černá událost – ale především cítím strach, na nějž nic nezabírá, jenom ty příbory. Začalo to někdy na podzim, v září.
Konec roku všechno zhoršuje a stříbrných příborů přibývá. Hrozné rodinné svátky a slavnosti, které se přede mnou tyčí do nebes a které se – dávno zcela bezdůvodně, pomyslel jsem si – musejí stihnout v nejtemnějších dnech.
Čtěte také
Před rokem touhle dobou jsem se cítil jakžtakž a je zřejmé, že právě loňské Vánoce mi zlámaly vaz. Pak už to byla otázka času. Na jaře jsem začal pít hektolitry sladkých limonád a všechno nasvědčovalo tomu, že trpím cukrovkou. Ale ani opakované odběry nic nepotvrdily a diagnóza zněla psychogenní žízeň. Když jsem – po krátkém období dětských sirupů proti kašli, které jsem si objednával po kartonech – dospěl až k polykání příborů, za doktorem jsem nešel. Psychogenní chuť na jídelní příbory si dokážu diagnostikovat sám.
Jakmile si na loňský vánoční oběd vzpomenu, okamžitě musím k příborníku.
Zprvu se přitom odvíjel poklidně. Dcery – ta nejstarší i s přítelem – si v jídelně povídaly s mou matkou u prostřeného stolu, moje žena se držela v kuchyni a já hlídal, aby se do kuchyně nedonesly matčiny poznámky o tom, že oběd přichází na stůl pozdě, a aby z kuchyně do jídelny nedoléhal fakt, že má žena se v přípravách svátečního oběda jednoduše před matkou schovává.
Čtěte také
Stůl byl bohatě vyzdobený a tak plný skla a zapálených svíček, že jídelna zářila až přepychově. V okně na zahradu, jehož spodní okraj začínal v úrovni stolu, padal šedý mokrý sníh – ale mně se zdálo, že třpyt vánočního stolu se odráží i na něm a že výjev v okně není ani trochu smutný.
Vtom se otevřely dveře jídelny a moje žena přinášela krůtu na stříbrném tácu. Dcery vystřelily od stolu a běžely do kuchyně pro přílohy. Vzápětí byly zpět a před matku se snášel sváteční oběd. V tu chvíli – jak jsem si mohl myslet, že to nepřijde? – se moje matka proměnila v herečku matky. Povstala, vykasala si sukni, odhalila silné stehno s modrou podlitinou pod kalhotkami, v níž zela zhnisaná rýha, a prohlásila, že tohle jsou poslední Vánoce, kdy je tu s námi. A dodala, že celý Boží Hod čeká, aby nám tohle všem ukázala.
Čtěte také
A zatímco všichni mlčky seděli a uhýbali očima, herečka matky nechala spadnout sukni zpět a do ticha spustila Nesem vám noviny. Uprostřed koledy se rozbrečela. A já, její syn, jsem se v tu ránu proměnil v herce syna a začal účinkovat a zažertoval jsem, že její podlitina má velmi podobnou barvu jako kůže vánoční krůty na stole. Matka na to – s kapesníkem kolem obličeje, ale zvesela – odpověděla, že jsem celý otec, ten prevít. A začala hlasitě vzpomínat, jak krásné bývaly Vánoce, když jsem byl malý. I má žena, která seděla se sklopenou hlavou, už hrála svou roli – protože kdyby ji nehrála, třískla by přesně teď svým talířem o zem a navždycky odešla z jídelny. To – po všech těch letech – neudělala.
Nejmladší dcera se z rozpaků chopila servírování. Nešikovně vypáčila kousek krůtích prsou a nesla ho mé matce na talíř. Ale matka ji zarazila s tím, že sušinu jíst nebude. Dcera ve zmatku uhnula s porcí směrem k sousednímu talíři a hnědým tukem polila sváteční ubrus.
Čtěte také
Kousek masa s odchlíplou kůží spadl do plné skleničky. Někdo sykl. Moje žena se zvedla ze židle, ale to bylo všechno. Nejmladší dcera se rozplakala. Její sestry začaly nad krůtou kroužit svými příbory, aby mé matce nabídly šťavnatější kousek. Ale herečka matky nečekala, zabořila několik prstů do omastku pod krůtou, pootočila ji, podívala se na mě a vztekle prohlásila:
„Ty přece dobře víš, co mám ráda.“
Herec syna plnil úlohu, všechno obracel v žert a zvlášť vtipkoval kolem oblíbeného nejlepšího kousku sváteční krůty, který má v naší rodině dlouhou tradici. Nejistě při tom pokukoval po ženě, jež už zase seděla se sklopenou hlavou, a snažil se pohladit po vlasech vzlykající dceru, která uhýbala.
Čtěte také
Měl jsem zkrátka tolik práce, že matčin talíř zůstával prázdný.
Matka se na mě dívala a zuřila.
Ale vánoční oběd nakonec pokračoval – díky dceřinu příteli, který vstal, rázně krůtu obrátil, odřízl velký kus spodního masa a položil ho matce na talíř. Matka poděkovala, zatvrdila se a s očima zabořenýma do masa začala jíst. Všechny tasené příbory se vrátily na místo. A možná to bylo tím, že za oknem se už stmívalo a svíce na stole dohořely k polovině a jejich plameny plály hustou žlutí, snad se to stalo poměrem tlustého světla, blyskotajícího na broušeném nádobí, a padající temnoty – že na stůl s večeří a na nás všechny najednou dopadlo nejpodivnější světlo, které jsem kdy viděl. Moje dcery a přítel té nejstarší v něm mírně svítili, zatímco moje matka, moje žena a já jsme se ocitli v hluboké tmě, ve stínech, které nikdo nevrhal. Seděl jsem na své židli, nehýbal se, abych do něčeho nevrazil, a očima se snažil rozeznat místo, kde dřív ležel můj talíř, servítek, sklenička s nedopitým aperitivem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
