Petr Vizina: O zlu a naději

Přesně to je náš případ. Jen o to horší, že zlo v tom příběhu bralo životy druhých beze smyslu, jen proto, že bylo zlem. Nad tou hrůzou člověk oněmí. K truchlení ticho patří. Slova, sebelépe míněná, mají zůstat schovaná na později.

Čtěte také

Petr Vizina: Novoroční přání podle Szczygiela

Možná že ono „později“ už nastalo. Prvně, před samotnými slovy, je možné říci něco k jejich úmyslu. Ranní úvaha by měla způsobit malý zázrak, učili mě kdysi. Dodat naslouchajícím alespoň miligram chuti vstát do nového dne. Shodli jsme se, že nejde o ranní zvuk píšťalky trenérů optimismu, o trénování mimických svalů k úsměvu.

Truchlícím musí být něco takového dvojnásob protivné. Mám za to, že spíš, než na chlácholení jsme zvědaví na naději. Jenže řeč o naději má jednu podmínku. Aby naděje nebyla chlácholením, nemůže ignorovat zlo. Naděje, která není z laciného kraje, musí mít ke zlu co říct. „Nemůžeme žít v naději, a přitom se nesmířit se smrtí nebo s prohrou a nezdarem,“ píše filosof Michael Ignatieff v doslovu své knihy o útěše v temných časech.  

Čtěte také

Petr Vizina: Komu fandí Bůh?

Kde se zlo bere a co je vlastně zlo, přemítají filosofové. Měl pravdu svatý Augustin, když řekl, že zlo je prázdno tam, kde jsme měli být dobří? Je nástrojem zla zbraň, která neštěstí způsobila, nebo spíš ruka, která mačkala spoušť? Patří mezi oběti zla i jeho strůjce, jak říkal arcibiskup v katedrále? Dozvídám se o hněvu a vzteku na zlo, které bere beze smyslu a zanechává za sebou truchlení. Mám ten hněv za oprávněný.  Vztek na zlo ale není konec příběhu, i když budoucnost musí vzít zlo v potaz, jak naznačuje Ignatieff.

Ze způsobů vyprávění o zlu vybírám ten, který se může hodit k rannímu vstávání. Má totiž nadějeplné vyústění, ačkoliv, jak uslyšíme, ani takové pokračování není pohádkou o navěky šťastném konci.

Ve společenstvích, která se při Otčenáši týden, co týden modlí za vysvobození od zlého, jsme v době těsně po katastrofě slýchali starozákonní vyprávění o židovském králi Saulovi a jeho nástupci Davidovi.

Čtěte také

Petr Vizina: Bassám a Rami, Izrael a Palestina

Ten příběh o smrtelně žárlivém a nepředvídatelném vůdci národa Saulovi, se v první řadě týká moci – zdá se totiž, že za každou úvahou o zlu je její zneužití. Saul je téměř neomezeným vládcem – přesto se chová tak, že bychom to dnešním slovníkem označili za poruchu osobnosti. Smýkají jím emoce, jednou je sentimentálně uslzený a hned nato chladně krutý. Teatrálně se kaje za své lži, aby vzápětí zosnoval vraždu. Manipuluje své okolí, nemá dlouhodobé cíle, nedá se mu věřit, ani nic svěřit, nejméně ze všeho životy druhých.

Jako bychom sledovali předlohu seriálu Dům z karet ve starobylých kulisách. Nedá se říct, že Saul je vtělené zlo, ale je jisté, že Saul zlu podlehl. Postupně se svým jednáním zlu otevíral, až si ho zlo nakonec podmanilo.

Čtěte také

Petr Vizina: O blízkosti Božího a lidského ukazováčku

Ani nelze říct, že David v tom příběhu naopak představuje dobro; zastupuje člověka s jeho vzestupy i pády. Davidův příběh je realistický, Saulův výstražný. O Davidovi se dozvídáme, že později, hlavně při zacházení s mocí, strašlivě chyboval, ale nikdy nepřestal vnímat rozdíl mezi zlým a dobrým. V tom je starověký text spíš praktickým pojednáním než informací, odkud se zlo bere. Dozvídáme se, jak se od zla držet co nejdále a jak se chovat k těm, které zasáhlo.

Vyprávění o Saulovi a Davidovi má svůj epilog. Hlas shůry oznamuje, že potomkem onoho skvělého a zároveň chybujícího člověka Davida bude jednou slíbený Mesiáš, který je židovském myšlením vtělení všeho, co je dobré. Bude mít vztek na zlo a nikdy se mu nepokloní, i kdyby to znamenalo dočasnou výhodu. A bude vybízet, abychom plačící stižené zlem nechlácholili, ale plakali s nimi.