Po tom, co peklo skončí. Jak žijí lidé, kterým změnil život terorista Breivik?

Anders Breivik zasáhl Lukáše Houdka metaforicky už bezprostředně v průběhu střelby. „Byl jsem v podobném věku a možná podobného smýšlení, jako ti lidé na ostrově, takže mě to fakt šokovalo,“ popisuje své první dojmy ne nepodobné těm z 11. září 2001 dokumentarista a fotograf Lukáš Houdek.

Zatímco předcházející knihy, reportáže, scénáře a další útvary se zaměřovaly na útočníka nebo na průběh bezprecedentního útoku, Houdek zachycuje, co se děje po tom, co peklo skončí. „Zajímalo mě, jak mohou lidé s takovou zkušeností jít dál, kdo jsou a jak pracují s nálepkou oběti,“ říká Lukáš. Jedna věc je přežít útok, jak ale přežít to, že zrovna já mám tu možnost pokračovat dál? Nebo že mě už zbytek společnosti navždy uvidí jako toho, kdo byl na Utøye?

V jednom z dílů podcastu Přežít: Utøya a Oslo vystupuje Uni, matka zastřelené Andrine. Uni popisuje, jak skočila do vyrovnávání se se ztrátou dcery rovnýma nohama. Začala poslouchat dceřinu hudbu, vařila jídlo a chodila nakupovat, což dělala dříve často s Andrine. Vystavovala se bolestivé nepřítomnosti dcery. Dneska má spokojený život, začala od začátku a má nového partnera.

Čtěte také

„Ten policista kamarádku třikrát zblízka střelil.“ Co přesně se stalo na ostrově Utøya a v Oslu?

„Podcast je dokreslený reálnými zvuky z Utøyi. Překvapilo mě, jak se mi tam líbilo. Čekal jsem, že budu v depresích, ale nic takového se nestalo, až jsem si připadal provinile. Ten ostrov vůbec nevypadá, že nese takovou historii,“ svěřuje se se svými pocity Lukáš, který v Norsku natáčel jeden měsíc. Jeho pocit svým způsobem ilustruje imunitní reakci norské společnosti, která se během truchlení semkla v solidární celek, který chce proti bezcitné krutosti bojovat láskou.

„Je důležité přijmout pocity, jako smutek nebo depresi a vzít je jako normální součást nového života. Neznáme odpověď na to, jestli se z toho dá někdy dostat. Spíš jde asi o práci s traumatem,“ líčí Lukáš Houdek, v čem je látka podcastové série univerzální. Z širší perspektivy je totiž Přežít: Utøya a Oslo hlavně o traumatu. Jak říkají sami respondenti*ky, trauma není soutěž. Nejde o to, kdo zažil větší nebo menší hrůzu. Každý máme právo na své trauma. Je důležité o něm mluvit, přiznat si svou křehkost a naučit se s tím žít.

Proč je podle přeživšího Bjørna ultrapravicový terorista Anders Breivik lůzr? Který příběh je pro Lukáše Houdka nejsilnější? Poslechněte si celou Vlnu.