Pocit sounáležitosti se psy. Jak zimu bez starostí přežila farma tažných psů v Itálii
Zažít pocit jako lovci kožešin na drsném severu nebo jako dobyvatelé severního nebo jižního pólu. To se může splnit těm, kdo si vyzkoušejí jízdu se psím spřežením. Reportér Pavel Novák na farmě tažných psů v italském Bormiu ale zaznamenal, jak taková atrakce, kdy se člověk na několik minut stane mašerem, tedy jezdcem se psím spřežením, vypadá. V současné době stáj s jednašedesáti psy trpí kvůli pandemickým opatřením nedostatkem zákazníků.
I kdyby mne sem do Husky Village nedovedla navigace, po sluchu bych sem dobře trefil. Tohle prostě nelze přeslechnout.
Výjimečně nepříznivá zima
Majitel psí farmy Lorenzo Tilli se naučil psy plemene Husky chovat a cvičit pro tahání saní na Aljašce, kde žil. Farmu Husky Village provozuje už devatenáct let. Až dosud se zájem turistů o jízdu se psím spřežením rok od roku zvyšoval. Teď je ale situace nejistá.
„Jsme ve slepé uličce, protože nevíme, co s námi bude. Pro nás a pro mnoho dalších podniků tady v Alpách je to velký problém. Zájem klientů se každý rok zvětšoval. S výjimkou této zimy. Ale já to nikdy nevzdám. Očekáváme, že příští rok to bude lepší,“ doufá Lorenzo.
Turistů chtivých vyzkoušet si řídit sáně tažené psy je letos méně. Až o devadesát procent. Psi se přitom neptají a krmení je pro ně potřeba zajistit každý den. Vůbec je turistů v italských horách pomálu, ale přece jen se jich pár najde. Paní Elena z Mantovy přijela i se dvěma dcerami.
Lepší než lyžování
„Je opravdu vzrušující, když si uvědomíte, že vás někam unášejí saně tažené psy v takové nádherné krajině s takovou spoustou sněhu. Máme to rády a dáváme tomu přednost i před lyžováním,“ vyznává se.
Před startem si musí každý projít malou instruktáží, jak se chovat, kam šlápnout, jak zpomalit, jak dát psům najevo, že mají jet, zastavit a kdyby se jim náhodou nechtělo moc běhat, tak jak je popohnat. Ty povely jsou docela jednoduché.
Trochu strach, ale hlavně krásný pocit
Psi už tuší, že za chvíli budou startovat, tak jsou nervózní. Jednotlivá spřežení jsou seřazená za sebou v asi desetimetrových odstupech. Asi po dvaceti minutách se devět spřežení i se svými jezdci vrací. Na trati naštěstí nikoho neztratila.
Paní Elena z Mantovy si jízdu se psím spřežením velmi pochvaluje. Byl to nádherný zážitek, i když také adrenalin, protože měla trochu strach. Hlavní byl ale pocit sounáležitosti se psy, kteří táhli její sáně. Zkrátka, moc si to užila.
Související
-
Psí spřežení, to je řehole i nadšenectví, přiznává musherka Libuše Pečená
Zásadou mushera je nepustit se saní, jinak by se psi rozutekli, vysvětluje Libuše Pečená, poradkyně chovu plemene sibiřský husky.
-
Svět ze sedla psího spřežení. Na rychlosti vůbec nezáleží
Zasněžená krajina, zamrzlá jezera a po nich sviští sáně tažené psím spřežením. Tak nějak si představujeme norský venkov. A nejsme tak daleko od pravdy. Norové pobyt...
