Přepis: Jak to vidí David Mareček – 24. červen 2020

24. červen 2020

Hostem byl ředitel České filharmonie David Mareček.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešní pozvání přijal David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Dobrý den.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Dobrý den.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Naší pozornosti neujde například probouzení kultury po koronaviru, budoucnost center měst bez aut, debata o tom, komu stavět pomníky. Jsem ráda, že jste se připojili k poslechu. Kultura se pomalu probouzí po koronaviru. Vláda schválila program podpory podnikatelským subjektům v kultuře a kreativním průmyslu. Na dva typy pomoci půjde celkem miliarda korun, a balíčky jsou určeny především těm, kteří na předchozí pomoc nedosáhli. Bude to, pane Marečku, stačit?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

No, ono se těžko hodnotí ten záměr samotný, protože to, jestli to bude stačit, a to, kam ta pomoc bude směřována, se ukáže až při její realizaci. Ale zároveň musím říct, že už ten samotný záměr, to znamená snaha ministerstva kultury pomáhat tam, kde je třeba, tak je chvályhodný, ale stejně tak důležité, si myslím bylo to, jak kultura fungovala v té době, to znamená, že to vybídlo k určitým formám kreativity, myslím, že do značné míry nevídané, a vlastně pořád to pokračuje, že různé kulturní instituce, ať už placené z veřejných peněz, nebo soukromé, tak se snaží najít si cestu ke svým posluchačům a ke svým divákům takovým způsobem, který je možný, a řekl bych, aniž bych mohl o takové věci rozhodovat, že podobně i ta pomoc by měla být vázaná na takovou nějakou aktivitu, to znamená opravdu člověk, nebo instituce, která se snaží něco dělat, tak by měla na takovou pomoc dosáhnout, a je to i určitou vizitkou o kulturnosti toho národa nebo té dané země.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Další miliarda korun do kultury, by podle rezortního ministra Zaorálka, měla putovat ještě letos, a to formou investic. Jak si, podle Vašich zkušeností, informací, s dopady právě té pandemie, mimochodem, dopady u mnohých se teprve dostaví nebo ukáží v tom plném rozsahu, poradila a poradí kultura, jednotlivé oblasti?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Je to opravdu těžké říkat teď, protože myslím, že ty dopady uvidíme dlouhodobě, že to zdaleka nebude jenom výpadek finanční, který se dostaví letos, ale že podle dosahu, jak ta která kulturní instituce, nebo ten kulturní subjekt působí, tak budou dopady pokračovat v příštím roce, a dokonce i v několika dalších letech. Když použiji příklad náš, tak České filharmonii už teď odpadají i koncerty v roce 2022 nebo 2023, protože někteří zahraniční pořadatelé, kteří jsou na tom teď velmi špatně, tak už musí rušit několik sezón dopředu, a tohle je sice příklad z hudby, ale i příklady z dalších kulturních odvětví, mohou být podobné, protože se projeví jak úbytek turistů nebo omezená možnost cestovat, tak závislost na třeba zahraničních partnerech, a mnoho dalších faktorů. A proto si myslím, že je teď spíš důležité počítat s tím, že i když všechno dobře půjde a pandemie odezní, nebude žádná druhá vlna, a svět se vrátí k normálnímu životu, tak že s následky v kultuře se budeme potýkat nikoli v horizontu měsíců, ale spíše v horizontu let, a pak je třeba si i odpovědět na otázku, co kultura přináší nejenom v té duchovní nebo duševní rovině, ale i ekonomicky, to znamená, jestli opravdu si můžeme dovolit některé instituce nechat padnout, a nebo jestli je levnější jim pomoci, a udržet je, protože ten časový horizont, na který míříme, opravdu nebude tak krátký, jak se teď možná zdá.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

2022, jak jste se zmínil, pane Marečku, to je vlastně hodně dlouhá doba. Mimochodem, co ještě třeba velmi malé subjekty? Přece jenom, Česká filharmonie je obrovské těleso, pak jsou malé soubory, nebo i malé festivaly, když bychom se drželi hudby. Co Vám z toho tedy vychází? Co do zkušeností?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Myslím si, že ty malé soubory a malé festivaly, jsou mezi těmi nejpotřebnějšími, protože velké instituce většinou přežijí jednak proto, že mají buď státní podporu nebo podporu měst a krajů, ale řada malých institucí, nebo menších souborů, je financována granty, a vychází mi z toho apel na to, aby, ať už státní správa nebo samospráva, promýšlela v grantových programech takové pobídky nebo taková témata, aby právě tyto soubory měly možnost na nějakou podporu dosáhnout, i když nemohou předvádět takové výsledky nebo takový rozsah činnost, jaký je běžný, protože u nich, opravdu, ta úměra, jestli na ně někdo chodí, a jestli mohou v plném rozsahu fungovat, tak ta úměra vůči financím, které za to získávají, tak je naprosto přímá, a výpadek třeba čtvrt roční nebo půl roční, už může být pro ně fatální, a byla by to velká škoda, protože řada z nich vznikla sice třeba nedávno, nebo vznikla po roce 1989, po roce 1990, ale to, že nedosáhnou na to pravidelné financování, nesmí být důvodem pro to, aby zanikly, protože se tím neměří jejich kvalita.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Máte případně srovnání, jaké pomoci, podpory, se dostalo, možná kdybychom zůstali v té oblasti hudby, jiným souborům v zahraničí?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Je to velice rozdílné. Například sousední Německo nebo Rakousko, se o hudební kulturu stará velmi dobře, a tam zatím k žádným fatálním pádům, nebo k nějakému zásadnějšímu ohrožení nedochází, ale když nedávno Českou filharmonii řídil sir Simon Rattle, jeden z nejlepších světových dirigentů, který má zkušenost, jak z Německa, protože byl dlouho šéfem berlínských filharmoniků, tak z rodné Velké Británie, kde teď právě šéfuje Londýnskému symfonickému orchestru, tak ten vyjadřoval obrovské obavy, jak to v Británii dopadne, a dokonce šel tak daleko, že hovořil o možnosti, že třeba Londýnský symfonický orchestr zanikne, a to je pro představu posluchačů stejné, jako kdyby zanikla Česká filharmonie nebo ta zmiňovaná Berlínská filharmonie, protože Londýnský symfonický orchestr je britská jednička. Takže ty rozdíly jsou opravdu veliké, a v těch zemích, které jsem zmínil, tedy v Německu a v Rakousku, se myslím kultura obávat nemusí, ale například ve Velké Británii nebo v Americe, ve Spojených státech, to může být opravdu velikánský problém, který, jak už jsem říkal, uvidíme tak po půl roce, po roce.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Zůstaňme ještě u kultury, zpěvák a skladatel Vladimír Mišík, proměnil o víkendu všech šest nominací na cenu České hudební akademie Anděl. Vy jste si, pane Marečku, pozorně poslechl jeho novou desku.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Poslechl jsem si ji, na základě té zprávy, že Vladimír Mišík získal šest Andělů, a musím říct, že mě naprosto nadchla, a říkám to jako posluchač, který běžně tento žánr, protože to je na pomezí folku a rocku, tak, jak se umístil, nebo tak, jak byl oceněn i v těchto žánrových kategoriích, tak je to hudba, kterou běžně neposlouchám, ale Vladimíra Mišíka, tak, jako asi většina posluchačů, znám z minula, a byl jsem ohromně překvapený tím, jak ta deska je svěží. Protože sám Vladimír Mišík o ní mluví jako o svém nejosobnějším projektu, což platí po té obsahové stránce, ale když vezmete v úvahu, že tu desku nahrál zpěvák, kterému v době nahrávky bylo 72 let, tak jeho hlas působí podle mě asi nejsvěžejším dojmem, jak kdy, navíc sestava muzikantů, kteří ho doprovázejí, tak se podařilo vybrat tak šťastně, že působí naprosto přirozenou symbiózou nebo přirozeným dojmem, ačkoliv se sešli právě na tento projekt poprvé, a i výběr textů je nesmírně poutavý, protože Vladimír Mišík tam zhudebňuje jednak svoje vlastní texty, ale taky řadu básní Václava Hraběte, Jiřího Ortena, Bohuslava Reyneka nebo třeba Františka Gellnera nebo Jana Skácela, a nálada těch jednotlivých textů je vystižena nesmírně jednoduše, ale přitom trefně, a přímočaře. Těžko se to slovy popisuje, tak jako i třeba těžko se popisuje výtvarné umění nebo tedy v tomto případě hudba.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Ale popsal jste to krásně.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Ale myslím si, že jako dobrý příklad, pokud by posluchači neměli zájem slyšet celou desku, ale chtěli by alespoň ochutnávku, tak dobrým příkladem je ta titulní skladba Jednou, to je právě na text Václava Hraběte, a ta vyhrála i videoklip roku. A je to krásně filmově poeticky natočené, protože kameramanem byl Vladimír Smutný, fenomenální umělec, držitel osmi Českých lvů, a na to, když se podíváte, tak tam je opravdu všechno, a víc než jenom ta poetika obrazová, mě zaujaly záběry na zpívajícího Vladimíra Mišíka, protože pro muzikanta, bez ohledu na žánr, je to ohromná podívaná, když vidíte, s jakým soustředěním a s jakým nasazením ten člověk zpívá, je to opravdu čistá radost, a chtěl bych to každému doporučit, pokud chcete mít hezčí den.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Cítím to Vaše zaujetí, pane Marečku, do Síně slávy se Česká hudební akademie, poprvé v historii, rozhodla letos uvést nehudebníka, vstoupil do ní hudební publicista a kritik Jiří Černý. On vlastně spojuje svět té populární a klasické hudby.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Ano, Jiří Černý dokonale naplňuje rčení, že hudba se dělí pouze na dobrou a špatnou, to znamená, že tím trošku pomíjíme nějaké žánrové rozlišení, zajímavé je, že Jiří Černý, přestože po revoluci byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, tak ten svůj první text napsal právě o opeře, o Bizetově Carmen, a to ho provázelo celý život, když nemohl za minulého režimu třeba vystupovat v rozhlase a v televizi, tak aspoň objížděl republiku s poslechovými pořady, a i v době po roce 1989, kdy už zase vystupovat mohl, tak nikdy neopustil ten žánr klasické hudby nebo žánr opery, a já si ho pořád vybavuji jako toho mistra slova psaného i mluveného, protože jeho barva hlasu, a jeho nezaměnitelná dikce, myslím, že uchvacovala posluchače po mnoho let, a vážím si toho, když někdo dokáže psát o hudbě opravdu bez ohledu na žánr, ale dokáže vystihnout její podstatu, ať už píše o klasické opeře a nebo píše o nějaké rockové skupině, nebo třeba o jazzovém zpěvákovi, takže to ocenění je mi velmi sympatické právě proto, že ho obvykle získávají hudebníci, ale pokud se někdo, takhle zásadně, zasloužil o popularizaci hudby, kvalitním a fundovaným způsobem, tak si tu cenu rozhodně zaslouží.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

V žánru Vám nejspíš nejbližším, v klasice, byli oceněni klavírista Ivo Kahánek a dirigent Jakub Hrůša, kteří nedávno jako první Češi získali prestižní ocenění časopisu BBC Music Magazine za nejlepší koncertní nahrávku. Jde o album klavírních koncertů Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, které natočili s Bamberskými symfoniky. A to ocenění je skutečně jedno z nejvýznamnějších, jaké může nahrávka klasické hudby získat.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Ano, to je pravda, Andělé v oblasti klasiky se udělují teprve druhým rokem, proto mě potěšilo, že zvítězila právě tahle nahrávka, protože v době, kdy se o vítězi rozhodovalo, tak ti akademici ještě nemohli vědět, že Ivo Kahánek s Jakubem Hrůšou získají taky tu Vámi zmiňovanou BBC Music Magazine World, což je, kdybych to měl posluchačům nějak přiblížit, je to podobné, jako vyhrát třeba mistrovství světa v nějakém sportu, protože tam už jenom dostat se do výběru tří nahrávek znamená projít velmi přísným sítem, do kterého jsou přihlášeni stovky umělců a odborná kritika z nich vybírá ty tři nominované, a potom o těch třech hlasují už čtenáři po celém světě, takže množství lidí, kteří o tom rozhodují je tak velké, že ta anketa se prakticky nedá nijak ovlivnit, a proto je v hudebním světě považována za jednu z nejvýznamnějších, a když už někdo toho ocenění dosáhne, tak je to velký úspěch, a je to hlavně velký úspěch české hudby, protože tito dva umělci, jak už jste říkala, vyhráli s klavírními koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, a tím jenom potvrdili zajímavý fakt, který jsem objevil poměrně nedávno, že my jsme pátou největší hudební velmocí v oblasti klasické hudby, to znamená když se spočítá, kolik českých skladeb nebo kolik skladeb českých skladatelů, se hraje v oblasti klasické hudby, ve srovnání s jinými národy, nebo s jinými zeměmi, tak jsme na prvním místě. A přestože jsem české hudbě vždycky fandil, tak tohle mě překvapilo, že to je tak moc, a že jsme na tom tak dobře.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Před necelým měsícem zemřel bulharský umělec Christo. Na celém světě se proslavil zejména zahalováním staveb textiliemi. Látkou pokryl římské hradby, berlínský Reichstag nebo newyorské mrakodrapy. Pomoci plovoucích pontonů zase před čtyřmi lety spojil dvě města ležící u jezera v Itálii. V poslední době ale naopak sledujeme, co se týče soch, jejich bourání nebo ničení soch osobností, kontroverzních, osobností za údajně rasistické názory, do depozitáře se nově odporoučí i 80 let stará jezdecká socha prezidenta Theodora Roosevelta, která stojí před jedním z největších Přírodovědných muzeí světa, od roku 1940. Komu, pane Marečku, stavět pomníky? A proč vlastně?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

No je to dobrá otázka, komu stavět pomníky, a my jsme v tom porevolučním čase příkladem toho, že se na tom veřejnost dost těžko shodne. Protože zrovna v České republice mnoho těch nových soch nevzniklo, takže není ani příliš co bourat, a myslím si, že ta otázka je ještě hlubší v tom, jestli vůbec ty pomníky stavět, protože složitost v hledání shody na tom, kdo si takovou sochu zaslouží, myslím spíš než nějaké zásadní rozdělení společnosti, tak ukazuje to, že zkrátka nikdo na světě není černobílý, nikdo není jenom dobrý nebo jenom špatný, samozřejmě, že jsou výjimky, spíš v tom negativním slova smyslu, ale z hlediska připomínání historie, a z hlediska našeho vztahu k vlastní historii, nebo k historii světa, se mi jako šťastnější jeví památníky spíš než pomníky, to znamená místo, kam můžeme přijít, které tu danou osobnost připomíná, ale ne jenom jako její zobrazení v podobě té sochy, ale které připomíná její život, případně její činy, a má možnost je osvětlit a mluvit o nich ze všech stran tak, aby ten, kdo se s tou osobností chce seznámit, nebo kdo ji zná a chce se dozvědět něco víc, tak aby mohl získat celý obraz a umění ve veřejném prostoru, když bude třeba více abstraktní, nebo se bude věnovat zobrazení něčeho jiného, tak si myslím, že se nic tak zásadního nestane.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Jestli by se našla třeba jiná forma, jak uctít tu či kterou osobnost?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Určitě těch forem je řada, někdy i méně trvalých, které třeba jsou, nebo vycházejí z doby, z konkrétního výročí, teď vidíme iniciativu u nás, v České republice, na připomenutí Milady Horákové, protože je to přesně 70 let, nebo bude to 70 let od doby, kdy byla popravena, a je to až zarážející, když si představíte, že ten čas není tak dlouhý, 70 let není, z hlediska historie ani lidského života, zase příliš dlouhá doba, a když slyšíte dobové záznamy, jak ten proces probíhal, slyšíte evidentně zmanipulované výpovědi svědků, ty šílené proslovy tří prokurátorů, kteří ten proces posouvali dopředu, tak z toho opravdu mrazí, jak je demokracie křehká, a jak snadno může společnost sklouznout do takové hrůzy, jako proces s Miladou Horákovou a řadou dalších, v té době byl, takže myslím si, že to připomenutí, které je třeba určitým apelem v čase, kdy se konkrétní osobnost nebo konkrétní událost zviditelní buď historicky, protože má nějaké výročí nebo tím, že rozezní určitou strunu ve společnosti v náladě, tak to si myslím, že je možná účinnější než jenom stavění soch.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Ve studiu Českého rozhlasu Dvojky je generální ředitel David Mareček. Vídeň se rozhodla vytlačit od podzimu osobní automobilovou dopravu z městského centra. Výjimku by měli dostat pouze řidiči, kteří v centru bydlí, pracují nebo podnikají, dále pochopitelně sanitky, policie a také zásobování. Tento zajímavý koncept budí docela i kontroverze, pane Marečku.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Myslím, že každý takový radikální krok musí budit kontroverze, já o něm budu mluvit z pohledu obyvatele nebo návštěvníka města, tedy nikoli urbanisty nebo odborníka na dopravu. Takže nedokážu posoudit, jaké reálné dopady to může mít, ale ten nápad samotný je mi sympatický ze dvou důvodů. Jednak proto, že nestaví fyzickou překážku autům, to znamená, že to centrum města by mělo zůstat průjezdné a mělo by zůstat přístupné pro automobily, které se tam opravdu dostat musí, a to jsou, jak jste říkala, už ti bydlící, ale je to také zásobování, je to přirozeně asi i taxislužba, a další způsoby dopravy pro lidi, kteří nemají jinak možnost se tam dostat. Tak to je jedna stránka věci, no a druhá, že díky tomu má Vídeň šanci stát se městem přívětivějším pro lidi, protože druhý extrém vidíme třeba v Americe, kdo tam někdy byl, tak ví, že prakticky v jakémkoli americkém městě, až na úplné výjimky, se bez auta nikam nedostanete, a že i když si třeba chcete někam dojít pěšky, a máte chuť se projít, tak často narazíte na nějakou velmi širokou a těžko překročitelnou silnici, kterou musíte složitě obcházet, a že ta města nejsou stavěna pro chodce nebo nejsou stavěna pro pěší. A ten návrat městské infrastruktury nebo městského prostředí k tomu, aby bylo běžné a normální tam chodit, bez toho, že se budete pohybovat kolem záplavy aut, tak je mě velmi sympatický, konec konců, vidíme to i u nás, kdy třeba Praha, v době nouzového stavu, byla samozřejmě úplně prázdná, a teď nastal takový paradox, kdy turisté se nevrátili, takže centrum pořád není přelidněné, pořád se v něm dá příjemně chodit, ale množství aut, která tady jezdí, tak to už je úplně stejné, jako bylo předtím, a najednou je ještě víc vidět, jak i Praze, a dalším velkým městům, by ten útlum prospěl, ale musí být velmi pečlivě promyšlený, aby nezpůsobil buď problémy v dopravě nebo v parkování, potom v těch částech, která to omezení nemají, to znamená aby bylo dost prostoru ta auta odstavit, a také aby byl velmi dobře vymyšlen systém hromadné dopravy, cyklostezek a další podpůrné infrastruktury, aby lidé z toho měli radost a aby ty starosti nenastávaly ani v to místě, kam auta nesmí, ale ani v těch místech okolních. Ale fakt je, že třeba ve Vídni, na Mariahilfer Strasse takhle už udělali před časem pěší zónu, a dokonce i obchody, které řeší zásobování občas nákladními koly, tak si s tím poradili, a obchodníci si nestěžují na úbytek zákazníků, takže myslím si, že to jde.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Teď bych se docela zeptala, pane Marečku, kde parkujete? Jestli jste mimo centrum v Praze?



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Já jsem dneska nepřijel autem, parkuji v garáži, daleko mimo centrum.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Dobře. Generální ředitel a klavírista České filharmonie, David Mareček, a jeho názory. Já Vám za ně děkuji a přeji Vám příjemný den.



David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:

Děkuji, příjemný den Vám, i posluchačům. Na slyšenou.



Zita SENKOVÁ, moderátorka:

Zita Senková se těší na slyšenou zítra, mým hostem bude socioložka Paulína Tabery. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.