Přepis: Jak to vidí Iva Holmerová – 16. března 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková. Jako každý všední den i dnes vám nabízím rozhovor na aktuální témata. Pozvání přijala Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra, proděkanka pro zahraniční vztahy fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Paní docentko, vítám vás, dobrý den.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Děkuji, dobrý den, dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Věnovat se budeme zejména solidaritě s ukrajinskými uprchlíky i tomu, jak mluvit o válce s těmi, kteří jí ještě pamatují. Přeji nerušený poslech. 20. srpna 1968 jste se paní Holmerová, pokud vím, vracela z Itálie. Co bylo 21. srpna nebo v noci na 21. srpna 1968, víme všichni. Co jste si možná i v souvislosti s tímto datem řekla 24. února 2022?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
A je to zase tady. Ale já bych si dovolila ještě ten kontext. Vy jste říkala, že jsme byli v Itálii a já si dovolím zavzpomínat. Nerada příliš vzpomínám, ale, ale tohle to si dovolím. Byla to nádherná dovolená. Podle vlastně víceméně poprvé mým rodičům. Já jsem tehdy byla třináctiletá holka. Podařilo se získat devizový příslib, vycestovat do Itálie. Viděli jsme Řím, Pompeje, prostě bylo to nádherné. A spali jsme v kempech, jezdili jsme Spartakem, který jsme parkovali na náměstí svatého Petra. Po letech jsem si na to zavzpomínala. A potkávali jsme samozřejmě i české emigranty, potkávali jsme zahraniční turisty a tak dále. A oni nám tehdy říkali, nevracejte se domů. Na vaši hranicích se hromadí ruská vojska, budou vás okupovat. Bude, zastane ruská okupace. A my jsme říkali, prostě proč by byla ruská okupace, už vlastně nás osvobodili. Prostě my jsme tomu nevěřili. Oni říkali, to je jasné, prostě tam, podívejte se na to, to jsou jasné zprávy, to prostě bude. Nevěřili jsme, vrátili jsme se. Rodiče se rozhodli tak a 20. srpna, a to si pamatuju přesto, že už je to mnoho, mnoho let. Jsme překračovali zpět českou hranici u Dolního Dvořiště a byla nádherná srpnová noc. A druhého dne nebo druhou, druhou noc, následující noc na 21. srpna. Jsme se, jsem se probudila tím, že maminka přišla zpátky do ložnice a říkala, jsou tady okupanti, jsou tady Rusové nebo Sověti nebo já nevím, jak to řekla. A prostě nastalo to, a my jsme bydleli proti kasárnám, kde už vlastně ráno jsme měli ruský tank, sovětský tank tehdy namířený do oken naší ložnice. A to je vzpomínka, na kterou samozřejmě nikdy nezapomenu. A shodou okolností po smrti mojí mámy jsem teď trochu rekonstruovala ten starý dům a měla jsem tam řemeslníky a ještě několik dalších lidí a těm jsem říkala, poslyšte, tak tady stál ten ruský tank. Tady měl takhle namířeno do našich oken. A mě potom všichni říkali, my jsme si na vás tak vzpomněli, když přišly tyhle ty zprávy okupaci Ukrajiny. Tak jsme si na vás vzpomněli, že prostě ten ruský tank, když prostě to je otázka jedné noci, jednoho dne, že prostě to se může stát okamžitě. A já se vám musím přiznat, že vlastně celý svůj zbytek života mám, měla jsem takový pocit, jak to může být nesmírně rychlé. Jak prostě od takového toho varování, kterému prakticky nikdo nevěří a ono asi není divu. My jsme tomu také tehdy nevěřili. Teď jsme tomu také vlastně nikdo nevěřili. A myslím si, že daleko větší odborníci než já tomu nevěřili, že se to může stát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Teď jste mi, paní Holmerová, připomněla slova Otty Habsburka, prvorozeného syna Karla a Zity Habsburkových, když jsem s ním dělala před lety ještě v Bavorsku rozhovor, tak mi řekl, zavzpomínal vlastně na dobu před nástupem Adolfa Hitlera k moci. A říkal, že vlastně jeho Mein Kampf byl všude k dispozici.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Lidé si ho mohli dokonce přečíst nebo teda prolistovat alespoň například v čekárně u zubaře. Ale, že byly dvě skupiny lidí, buď to absolutně nebraly v úvahu anebo ti, co se začetli, tak to brali na lehkou váhu. Respektive vůbec nechtěli ani věřit.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano, že by se něco takového stalo a stalo se.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ano, ano bylo to možné už detekovat vlastně. I na to historikové nakonec upozorňují, že ta vyjádření byla naprosto jednoznačná, že jim nikdo nevěřil, protože je považoval za tolik nelidská a absurdní, že to vlastně nemůže nastat a nastalo to. A my vlastně, ta situace potom probíhala rychle, to všichni víme nebo vlastně je to všeobecně známo, že k té okupaci došlo velice rychle. A byť to bylo také samozřejmě krvavé. Takhle to naprosto nenabylo těch rozměrů potom, protože se podařil ten plán, že vlastně veškerá reprezentace byla odvezena do Moskvy. A tam se podepsala vlastně moskevská deklarace, kterou podepsali všichni politici. A tím jsme se stali vazalem, vazalem Moskvy a vlastně až v devadesátých letech odešla vojska z České republiky. Takže já si myslím, že nás se to bytostně týká. Je to situace, která se nás nesmírně týká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem podle mluvčího vlády Václava Smolka, který twetuje, se premiér Petr Fiala, blíží k domovu. Je tady Petr Fiala na snímce ve vlakovém kupé, jak se dívám do zpráv. Má na hlavě helmu, má na sobě neprůstřelnou vestu. A titulek zní, šéf, šéf se blíží domů. Paní Holmerová, gubernátor Doněcké oblasti Kirilenko tvrdí, že ruští vojáci obsadili oblastní nemocnici v Mariupolu a drží v ní lékaře a pacienty jako rukojmí. Včera o tom informoval ruskojazyčný server stanice BBC a ukrajinská agentura Interfax Ukrajina. Kirilenko se odvolává na jednoho ze zaměstnanců zdravotnického zařízení. BBC k tomu poznamenala, že tuto zprávu zatím nemohla ověřit. Každopádně my už víme, že před několika dny Rusové bombardovali dětskou nemocnici i porodnici. Co k tomu říct, vy jako /souzvuk zvuků/.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
K tomu se nedá prostě nic říct a víte, že se mi rosí oči a že to prožívám. Vlastně asi teď teprve, snad teprve teď uvědomuju, jak vlastně už stárnu, jak vlastně tyhle ty, tyhle ty události se mi vybavují i zpětně. A jak, jak vlastně to těžko nesu, se musím přiznat. Pořád jsem si říkala, že, že vlastně všechno člověk zvládal, ale tyhle ty situace jsou skutečně náročný, náročné a člověk to nesmírně těžko nese. A já si myslím, že jsem, paní redaktorko, poslušným jaksi účastníkem Jak to vidí. Ale já si dovolím se vrátit vlastně k tomu, co jste řekla nebo odpovědět až v druhé řadě na tu vaši otázku, která se týká té porodnice. Já bych chtěla, vlastně vy jste zmínila, že se nám pan premiér vrací. Ukázala jste vlastně tady ten obrázek krásný toho, toho luxusního vlakového kupé, který, které si vlastně lidé užívají k tomu, aby cestovali. A on vlastně je tam oblečený do, do ochranného oděvu, což má samozřejmě svou logiku a tak. A já bych chtěla říci, že bych chtěla nesmírně poděkovat, vyjádřit vděčnost panu premiérovi za tenhle ten čin. A vyjádřit svůj pocit, že konečně člověk může být na reprezentanta státu také hrdý, našeho státu prostě potom marasmu, který jsme viděli. Tak vlastně považuje za nesmírně osvěžující, úžasné, skvělé, že zase prostě se naši představitelé chovají, jako představitelé evropského státu a já se musím přiznat, celou noc jsem to sledovala v podstatě, protože jsem měla i obavy logicky a vlastně viděla jsem i ty zprávy BBC, kdy vlastně na prvních místech bylo, že evropští lídři navštívili, navštívili Ukrajinu a prostě jsem nesmírně pyšná na to, že naši lídři jsou evropskými lídry. A vlastně taky já vím nebo náš lídr ale společně s dalšími evropskými lídry, že jsme zase součástí Evropy a že snad už, už jsme odhalili trochu. To opravdu jsou vlastizrádci, kteří nás táhnou nebo kteří nás táhli po dlouhou dobu, do, do toho východního bloku tam, kam si myslím, že většina lidí opravdu nechtěla nějakým způsobem podléhávat i té jejich propagandě. A vrátím se zpátky teda k tomu svému kopytu, k tomu zdravotnictví, k té porodnici. A jenom bych chtěla říci, že jsem nesmírně vděčná našim představitelům, že se chovají tak, jak se chovají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Já bych se ještě vrátila, vlastně vy jste zavzpomínala na rok 1968, na okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Paní Holmerová, jak mluvit o válce se staršími lidmi? Mnozí pamatují, jak teda rok 1968, ale mnozí jsou mezi námi, kteří pamatují ještě druhou světovou válkou. Mimochodem v těchto dnech si připomínáme 83 let od prvních dní okupace Československa nacistickým Německem.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano, to máte pravdu, to je, vlastně jsou takové bych řekla dvě kategorie pamětníků. Do té jedné jsem se vám tady zařadila sama. Do té jedné, která, která pamatuje ten rok 68. A je pravda, že po tom osmašedesátém byla to doba nepříjemná, otravná, nesvobodná samozřejmě. Ale prostě byla to okupace, totalita. Nicméně určitě je to nesrovnatelné samozřejmě s tím, co lidé zažívali ještě ve druhé světové válce, kdy v koncentrační tábory prostě a tak dále a tak dále. Ti pamětníci také existují. Prostě existují pamětníci otevřených bojů, pražského povstání a tak dále. A to si myslím, že jsou skutečně vzpomínky, které jsou nesmírně, nesmírně traumatizující. Těžko povídat s někým o tom samozřejmě. Spíš si myslím, že je důležité těm lidem naslouchat a nějakým způsobem podporovat, jestli, jestli si o tom chtějí povídat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Během pandemie, když jsme si povídali v Jak to vidí, paní Holmerová, tak jste mimo jiné řekla, něco v tom smyslu, že vlastně pro starší lidi, kteří, možná to vyzní teď i zvláštně, ale pro lidi, kteří už zažili velmi těžkou dobu, kteří zažili právě třeba hrůzy druhé světové války, tak jako kdyby vlastně ta otřesná zkušenost zocelila a uměli se třeba s tou pandemií lépe nějak vyrovnat. Možná na rozdíl od mladých lidí, kteří jsou ještě takový ten životně nepopsaný list.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
To máte, to máte pravdu nebo tedy jsem nebo stále si /souzvuk zvuků/. Stále se hlásím k tomu, k tomu, co jsem řekla /souzvuk zvuků/. Ano, já si myslím, že ta pandemie byla takovou zkouškovou situací. Ale bylo tam jedno velké pozitivum ve srovnání s tou válkou. Jednalo se o nějaký externí faktor. Virus, který se rozšířil. A nebylo tam to zlo. Nebylo tam to člověkem páchané zlo. A to si myslím, že je prostě to, co, co je nesmírně špatné na té stávající situaci kromě toho, kromě toho násilí, kromě té destrukce, kterou vnímáme samozřejmě stále. Myslím si, že samozřejmě starší lidé ti, kteří anebo staří lidé vlastně, že jo ti, kteří zažili druhou světová, světovou válku. Tak pro ně to je určitě traumatizující vzpomínka. O tom bych vůbec nepochybovala. To bych vůbec jaksi nějakým způsobem nezlehčovala. A v podstatě tady v téhle té situaci my vidíme takové nebo já vidím tedy takové vlastně tři skupiny lidí, které, kteří jsou, kteří vlastně tím konfliktem nejvíce trpí. Jsou to samozřejmě ti, kteří přicházejí k nám a to jsou prakticky výhradně matky, které prostě vzaly své děti a prostě šly s nimi 2000 kilometrů. Šly, jely, prostě byly vezeny, já nevím, prostě co všechno čekali a tak dále a 2 tisíce kilometrů na západ od svého domova do naprostého neznáma. To si myslím, že je jedna skupina lidí. A k tomu se ještě možná vrátíme, protože tam je mnohé, mnohé, co říci. Potom samozřejmě vojáci, o kterých, které vidíme jako hrdiny nebo jako obránce a tak dále. A o tom také bylo mnoho řečeno. A potom je ta třetí skupina, která si myslím, že v téhle té situaci strádá velmi, velmi, a to jsou staří lidé. A my to víme i z vyprávění těch, kteří, se kterými se tady setkáváme, kteří jsou třeba u nás ubytování a podobně, že vlastně také oni mají své babičky a své dědečky, kteří zpravidla zůstávají tam v těch místech. A zůstávají tam s tím, že si prostě přejí, aby ty děti byly v bezpečí. A zůstávají tam prostě proto, že vlastně tam chtějí zůstat. Je to jejich místo, kde oni žijí. A myslí si, že se s tím nějakým způsobem vypořádají, že to nějak přečkají, že počkají. Protože zpravidla přece jenom starším lidem běží ten čas trošičku jinak, nejsou tak netrpělivý a myslí si, že ty hrůzy, je třeba trochu minout a že budou moci počkat, až ta situace bude lepší. Prostě upřednostňují ty mladé v těch svých rodinách, ty děti v těch svých rodinách. Já bych řekla, že ta situace právě těch starých lidí je nesmírně, nesmírně kritická právě na Ukrajině. Někteří přicházejí, ale opravdu podle mého názoru jich není moc zatím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Hostem vysílání Českého rozhlasu je gerontoložka, docentka Iva Holmerová. Také v České republice sledujeme od prvních vteřin vpádu ruské armády na Ukrajinu bezprecedentní solidaritu občanů s Ukrajinci, jak už jste vlastně naznačila paní Ivo Holmerová, na pomoc Ukrajině. Lidem, lidé posílají, lidé v České republice rekordní peněžní sumy, materiální pomoc, nabízejí otevírají své příbytky, domy, byty, pomáhají s navigací těch příchozích, s tlumočením. Čekají na nich na nádraží a vlastně v těch prvních dnech a myslím platí to pořád, se vydávají k těm hranicím, ať už polsko-ukrajinské nebo slovensko-ukrajinské. Pomáhají, je dovést do bezpečí do České republiky. Pomáhají s integrací a tak dále. I Gerontologické centrum, které vedete, musíme říct, se připojilo k pomoci uprchlíkům. Jak to vypadá?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Víte, já si v první řadě myslím, že hovoříme o solidaritě. To je správně určitě. Hovoříme o pomoci. To je také důležité, ale já si myslím, že to je vlastně naše povinnost, že, že ta situace je taková, že vlastně už překročila všechny meze. A že vlastně je povinností. Já si nemyslím, že by to bylo nějaké zvláštní konání dobra a k čemu jako přistupujeme tím, že prostě se těm lidem snažíme pomoci. Neměli bysme se sami nad sebou, myslím dojímat. Myslím si, že to je opravdu naše povinnost. A já jsem ráda, že si, že prostě gerontologické centrum funguje v rámci Prahy 8, městské části, která je zřizovatelem asi té třicetileté spolupráce, neuvěřitelné třicetileté spolupráce vážím. A zase se to ukázalo a prostě ve spolupráci s městskou částí, s paní místostarostko Vítkovou se vlastně nám podařilo, umístit první nebo ty, kteří potřebovali přístřeší do oddělení, které jsme měli tak připravené k rekonstrukci. Ono k tomu dojde určitě také. Ale vlastně po tu přechodnou dobu určitě budeme moci poskytnout nebo můžeme již poskytnout přístřeší. Takové sice jednoduché, ale myslím si, že to je docela dobré, že, že to je hlavně takové udržitelné jo. Protože je to, je to celé vlastně patro, které jsme nabídli sedmi maminkám s dětmi. S dětmi ve věku od 7 do 14 let. Jsou to vlastně pokoje, některé mají příslušenství, některé mají společenské, teda společné příslušenství. Je tam samostatný východ. Snažíme se jim umožnit, aby tam normálně žili. Takže tam mají zatím dvouvařič, ale bude tam větší vařič. Mají tam pračku, mají tam prostě jo. Samozřejmě jsme udělali takovou mini sbírku, protože oni, on člověk, a to si myslím, že jsme si všichni možná vyzkoušeli v rámci nebo v průběhu svého života. On člověk tolik těch věcí nepotřebuje ke svému životu. Ty věci nejsou tak důležité. Ano důležité jsou potom nějaké ty lidské vztahy, nějaká, nějaká komunikace a tohle to a těch věcí není tolik zapotřebí. Takže těch věcí tam mají vlastně k tomu, co potřebují dost. Zajistili jsme tam nějaké stravování. Snažíme se jim poskytovat průběžně informace tím, že už existují úžasné překladač, počítačové programy. Takže vlastně ty texty, které jim napíšeme na druhou stránku, přeložíme do, do ukrajinštiny. Paní místostarostka byla tak nesmírně laskavá, že vlastně se stará i o to, aby ty děti mohly jít do školy, do různých skupin. Je to, jak říkám, malá skupinka 14 lidí. Pracujeme ještě, ještě na dalším, na dalších prostorách, ale víceméně bude to skupina kolem 20 lidí, kterou tam budeme mít. A jak říkám, snad to bude nějaké udržitelné. A já si myslím, že, že vlastně to je asi docela cesta k tomu, aby se v té naší zemi usídlilo, aspoň na nějakou přechodnou dobu více lidí. Já se trochu obávám, víte takové, takových těch velkých center. Já chápu na jednu stranu, že je to řešení, které asi vláda musí přijmout, protože ten nával, ten nápor bude asi veliký a určitě není možné ze dne na den to vše pořešit a ti lidé přece jenom potřebují nouzové přístřeší a podobně. Ale myslím si, že vlastně paralelně s tím, s těmi velkými centry by měly existovat také funkční informační systémy. Které vlastně nabídnou ubytování u lidí, kteří je mohou ubytovat u někoho v soukromí. A jak říkám, já si myslím, že je vlastně povinnost skoro, povinnost, no nechtěla bych říct, že každý musí, protože ne každý je schopen, chce, může ho to traumatizovat a tak dále a tak dále. Ale myslím si, že kdo jenom trochu může, tak i musí. Vlastně ty lidi nějakým způsobem přijmout na úkor vlastně zřeknutí se trochy svého pohodlí a my toho pohodlí opravdu máme dost. A nějakým způsobem těm lidem nabídnout to přístřeší a neudělat, abychom společně neudělali radost vlastně těm agresorům, kteří prostě samozřejmě sledují ty obrovské návaly uprchlíků a považují to za jeden z úspěchu své taktiky. Ale oni to nemohou považovat za úspěch, protože k tomu nedochází, protože opravdu všechny ty země se o ty uprchlíky starají. A my tady hovoříme o uprchlících, ale ono to jsou, to nejsou uprchlíci jo. To jsou mámy, převážně jsou to mámy se svými dětmi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Také jsem jela z Prahy do Berlína v přeplněném vlaku, kde byly převážně uprchlice z Ukrajiny.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ale nás bylo jednou tolik.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Byla to vlastně, byly to čtyři generace žen, malé dítě, slečna, adolescentka, dvě dospělé ženy. Mimochodem její manželé, jejich manžela zemřeli před pár měsíci na covid a měli s sebou asi pětaosmdesátiletou babičku. Byla to skutečně pro mě osobně naprosto nepřenositelná zkušenost. Paní Holmerová, vy jste tady několikrát použila slovo komunikace. Teď mám na mysli tu jazykovou. Tady je vlastně malá jazyková bariéra.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano, já si myslím, že je obrovské štěstí. Je to nesmírně důležité, protože patříme, jak, jak my naší češtinou, tak Ukrajinci svou ukrajinštinou do skupiny slovanských jazyků. Navíc jsme se učili česky. Já jsem si včera zrovna nemohla vzpomenout, jak se řekne, jak se řekne rusky skříň. Tak jsme to hledali. Máme různé pomůcky samozřejmě na internetu a podobně. Ale víceméně si myslím, že s takovou nesmírně, je i to možná i trochu pomsta okupantům, že jim teď ten, ten jazyk tak, tak jaksi /nesrozumitelné/, tak, tak komolíme. Ale, ale prostě je to tak a užíváme to k tomu, abychom se domluvili. A já si myslím, že se v podstatě vlastně domluvíme, že to, že to dokážeme no /souzvuk zvuků/ a vám se to moc líbilo. Já mám česko-ukrajinský obrázkový nebo ukrajinsko-český, jak se to vezme obrázkový slovník. Já považuju tedy jazyky za takový, takové své celoživotní hobby. Moje dcera taky, máme to nějak geneticky dáno. Takže já si to, já si to v podstatě užívám. Snažím se učit slovíčka. Prostě k tomu, abychom se nějak dorozuměli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vy už jste se zmínila o tom, že z Ukrajiny, jak víme, prchají před válkou především ženy s dětmi, starší lidé, ale i nastávající maminky, což už vlastně se začíná odrážet i na té péči. Vlastně například píšou o tom dnešní Lidové noviny. Nemocnice v České republice už pociťují vlastně první pacienty z Ukrajiny, zejména gynekologové a pediatři. Tak bude to v jistém smyslu vlastně výzva pro naše zdravotnictví.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano, nepochybně to bude výzva a myslím si, že jsme vyspělá země, která je schopna se s tím vyrovnat, nehledě na to, že z Ukrajiny nám určitě budou přicházet také odborníci. Samozřejmě zdravotní sestry, lékaři, lékařky nebo lékařky spíš zatím tady máme většinou ženy samozřejmě. Ale, ale víme, že tahle ta povolání, zrovna tahle ta povolání jsou velice feminizovaná. Tak já si myslím, že je důležité, abychom nastavovali velice pružné mechanismy k tomu, abychom umožnili těm lidem vzdělání. Určitě se tam jedná zejména o jazykovou přípravu a samozřejmě prostě nějaké další vzdělání tak, aby se mohli zapojit. Samozřejmě asi není možné, aby hned nastoupili prostě na plno, zcela plnohodnotně na ta místa, ale určitě prostě je nutné, abychom je naučili jazyky. Já si myslím, že teď jsme si z toho trochu dělali legraci, z toho učení se jazykům. Ale já si myslím, že to je velká bolest v České republice. A že, že bychom měli skutečně zavést takové moderní způsoby výuky jazyka, kdy se lidé učí komunikovat. Nikoliv jenom tedy ta slovíčka, jak, jak je zvykem u nás často, ale prostě celé fráze, moderní způsob jaksi výuky jazyka tak, aby se, aby, aby lidé byli schopni mluvit. A hlavně, aby mluvili. Prostě je důležité komunikovat, i když dělám chyby v tom jazyce. Mohu mluvit jakkoliv, ale prostě je cílem, zejména v těchto situacích, je nějakým způsobem se domluvit a nebát se mluvit a, a to platí vlastně pro všechny, že jo, protože je pravdou, že i když se podíváme tady do toho legračního slovníčku, který tady před sebou máme. Tak vidíme, že většina slov je velice podobných. To znamená, že když si nerozumíme jedním slovem, můžeme použít další slovo. Můžeme použít synonymum. Můžeme si to vysvětlit a prostě domluvíme se. Těmi jazyky se určitě domluvíme. A já, to je jedna věc, jedna stránka věci, která souvisí s jazyky. My jsme byli svědky nedávno i toho, že nějací redaktoři zkoušeli naše ministry z toho, zda-li umí, zda-li umí anglicky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Chystá se předsednictví České republiky.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano, ano, ano, ale já jsem zase, zase v téhle té krizové situaci jsem mnoho těch zkoušených ministrů, kteří třeba ne tak hbitě zareagovali, jsem viděla, jak mluvili krásně anglicky. Měli to třeba nachystané, ale prostě mluvili krásně anglicky. A tak jsem měla takovou trochu zlost právě na ty, na ty, na ten prapodivný pořad a hlavně na ty prapodivné učitele. Protože v podstatě to byli rodilí mluvčí, kteří zřejmě ani neměli příliš, já nevím, nechci, nechci to předesílám nebo předjímat znalost třeba té didaktiky toho jazyka a podobně. Ale je fakt, když jeden z ministrů /nesrozumitelné/ německy, tak, tak oni nebyli schopni vůbec zareagovat. Takže jací pak jsou to učitelé jazyků angličtiny, když na němčinu není, není schopen zareagovat. Čili já si myslím, že bychom se neměli chytat vzájemně za slovíčka. Měli bychom se podporovat a když se a měli bychom komunikovat. A i když se podíváme na mluvčí jiných, z jiných jazykových oblastí, s frankofonní oblasti a podobně, jak oni třeba komolí angličtinu, ale přitom hovoří naprosto sebevědomě a prostě a komunikují. Tak si myslím, že to je pro nás velké ponaučení. Takže třeba možná i to, že si otevřeme takové ty dosud velmi velmi blokované kanály, prostě nedostatečně sebedůvěry a budeme v nich komunikovat i s ukrajinskými lidmi, s Ukrajinci. Takže nám to třeba pomůže i v té komunikaci celkově.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak, jak se to říká, kde je vůle, tam je cesta.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem, viděli jsme ještě, svět obletělo jméno Marina Ovsaniková, redaktorka ruské televize, která vlastně se objevila ve vysílání s transparentem, na kterém byla proti válečná hesla. Vzkaz divákům, že ruský státní první kanál lže. A byl tam i krátký text v angličtině. Rusové proti válce.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak ale to už byla tečka vlastně za dnešním rozhovorem s docentkou Ivou Holmerovou, gerontoložkou. Já vám děkuji a přeji vše dobré. Mějte se hezky.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka
Děkuji za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojka přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.