Přepis: Jak to vidí Pavel Havlíček – 22. července 2022

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes Pavel Havlíček, analytik výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky. Zdravím vás po Skypu, dobrý den. Tak pozdravili jsme se, ale doufám, že se slyšíme. Jak důležitý moment je zahájení přístupových rozhovorů Evropské unie s Albánií a Severní Makedonii, kdy bude proces přijetí završen, jaká je budoucnost zemí východního partnerství v Evropské unii a má se Evropa připravit na budoucnost bez ruského plynu. Co přinesla trojstranná schůzka Rusko-Turecko-Írán v Teheránu. I o tom bychom dnes rádi mluvili. Takže doufám, že už ve spojení jsme, dobrý den.

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Dobrý den, dobré ráno.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Představitelé Severní Makedonie a Albánie zahájili začátkem týdne přístupové rozhovory s Evropskou unii. Jak důležitá je to zpráva?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že je to velmi důležitá zpráva, protože samozřejmě pokud se podíváme na to, jak dlouho čekají tyto země na otevření vlastně těch rozhovorů, tak skutečně tady jsou to, jsou to dlouhá léta. A v této situaci riskovala Evropská unie prostě svou vlastní reputaci, když dlouhou dobu to bylo v Bulharsku, které blokovalo vlastně otevření vlastně přístupových rozhovorů pro obě dvě ty země. Takže tady skutečně si myslím, že tady byla, dostála vlastně té evropské reputaci a dobře i během českého předsednictví samozřejmě zahájit tenhle ten přístupový rozhovor.

Vladimír KROC, moderátor
Severní Makedonie na tento okamžik čekala celých 17 let. Nešlo jenom o výhrady Bulharska. Ten vstup blokovalo i Řecko proč?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Tam v tom případě řeckém samozřejmě ta historie je ještě delší a týká se vlastně názvu, názvu země, protože pokud se podíváme na Makedonii, tak ta může být ztotožňována s dvěma entitami. Je to region na severu Řecka a samozřejmě potom i názvu země, který vlastně sousedí bezprostředně s tímto regionem. Došlo tedy tou, vlastně tou dohodou s /nesrozumitelné/, k přeměně, k přehodnocení a vlastně změně názvu země na severní Makedonii, se kterou už byla i řecká strana vlastně v pořádku tak, aby tam nedocházelo třeba k nějakému separatistickému hnutí nebo některým jiným vlivům. Takže tady skutečně ten problém se vyřešil. Nicméně opět vlastně to byla další z těch členských zemí Evropské unie. V tomto případě, jak jsem zmiňoval, vlastně v Bulharsku, které vlastně v posledních minimálně dvou letech blokovalo opět ten proces, a to z jiného důvodu, a to vlastně, řekněme, z důvodů velmi subjektivních týkajících se vzájemné historie, jazykových otázek a také dalších s tím spojených fenoménů historického charakteru, kdy Bulharsko si nárokovalo to, aby byly tyto fenomény více reflektovány vlastně v bilaterální, řekněme, bilaterální uspořádání a také v postavení bulharské komunity uvnitř Severní Makedonie s touto vlastně podmínkou ono blokovalo, jak právě tuto zemi Severní Makedonii, tak vlastně s tím spojenou Albánii a prostě riskoval tím, že Evropská unie nebude schopna dostát svým, svým závazkům vůči těmto zemím.

Vladimír KROC, moderátor
Jak velké kompromisy musela tedy udělat vláda ve Skopje, aby Bulharsko dál nevetovalo její kandidaturu?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Ten proces byl opravdu velmi spletitý a jednalo se opravdu velmi dlouho. Bulharská strana nebyla v tomto procesu příliš konstruktivní. Nakonec vlastně s tou kompromisní dohodou přišla Francie, která vlastně přesunula některé ty otázky vlastně z těch bilaterálních rozhovorů mezi Severní Makedonií a Bulharskem na tu evropskou úroveň a pomohla vlastně tak trošku obejít tento nekompromisní bulharský přístup. S tím, že ty rozhovory byly velmi bolestivé a vlastně severní Makedonie v minulých, řekněme, dnech viděla celou řadu protestů právě proti tomu vládnímu postoji, který na začátku byl spíše negativní, ale nakonec se ukázal jako konstruktivní a vlastně přinesl tu rozhodující dohodu a otevření těch rozhovorů, což je vlastně klíčové pro tuto zemi, která jasně dlouhodobě směřuje do Evropské unie a vlastně svoji kandidátskou přihlášku podala už třeba v roce 2003, tedy skoro 20 let zpátky.

Vladimír KROC, moderátor
K těm protestům, podařilo se tedy severo-makedonské vládě dostatečně obhájit ten kompromis. Přijali to ve vnitropolitické situaci lidé s porozuměním?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já bych řekl, že opravdu ten proces byl poměrně bolestivý právě proto, že Bulhaři si nárokovali věci, které se týkaly například i uznání podobnosti vlastně jazyka v severním s tím bulharským a celou řadu vlastně práv pro třeba bulharskou komunitu. Ty požadavky vycházely z, řekněme, poměrně, řekl bych takového nacionálního základů v Bulharsku, ale také řekl bych z vnitřní frustrace uvnitř Bulharska, které, ve kterém si vlastně politici ventilovali své vlastní problémy a politickou nestabilitu, kterou vidíme opět již poněkolikáté. Tam v poslední době padla vláda vlastně premiéra Petkova. Vlastně na tom třetím hráči, což je taková tradiční technika a taktika. Bohužel tady tahle ta politická vlastně pozice elit uvnitř Bulharska prostě si vzala za rukojmí dvě země, které měly jasně nasměřováno dlouhou dobu do Evropské unie a jejich obyvatelstvo je jasně proevropsky smýšlející. Takže řekl bych, že ano, ten proces byl velmi složitý a pro vládu v severní Makedonii to nebylo rozhodně snadné, vysvětlit to místním občanům a nemyslím si, že by úplně celá společnost to přijala stejně tak jako s tím na začátku tohoto celého, řekněme, vydíracího manévru ze strany Bulharska měla problém Česká republika, Slovensko, které dokonce v určitém chvíli vystoupil velmi radikálně proti této pozici vlastně Bulharska vůči, vůči Severní Makedonii.

Vladimír KROC, moderátor
A nehrozí, že Bulharsko v budoucnu zneužije situaci k prosazování vlastních zájmů?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já bych řekl, že v tuto chvíli se ta situace trošku posunula. Já jsem vlastně mluvil o tom procesu který, během kterého vlastně se ty bilaterální požadavky Bulharů vůči Makedoncům vlastně posunuly na evropskou úroveň, což je takový kuriózní manévr a tahle ta agenda určitě nezmizí. Ale posune se to do trošku jiného kontextu a možná vymaní vlastně tuhle tu, tuhle tu otázku z toho vnitřního bulharského procesu a dohadování se mezi jednotlivými parlamentními stranami v Bulharsku. Protože tam je ten klíčový problém, že opravdu je tam poměrně nekompromisní postoj uvnitř bulharské politiky. Takže tohle to je skutečně něco, co já vidím jako ten klíčový problém a možná opravdu to, ten posun na tu evropskou úroveň a zahrnutí vlastně těchhle těch otázek do dialogu, do budoucího dialogu mezi Evropskou unií a Severní Makedonií může být jakási cesta, přestože není rozhodně ideální.

Vladimír KROC, moderátor
A které kapitoly jednání budou podle vás nejsložitější při těch přístupových rozhovorech?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že kromě téhle té otázky je to celá řada věcí, které my vidíme i v dalších zemích, které vlastně dnes si prochází vlastně tou politikou rozšiřování. Už třeba mají otevřené své přístupové rozhovory tak, jak se to podařilo těmto dvěma zemím. Narážím tady samozřejmě vlastně na Černou Horu a Srbsko, ale také země, které dostaly kandidátský status poměrně nedávno Ukrajinu a Moldavsko. Mezi nimi rozhodně jsou mezi těmi nejbolestivějšími kapitolami otázky vlády práva. Tedy nezávislé justice fungující státní správy, řekněme, i otázky, které se týkají reformy policie, zajištění nezávislosti státní prokuratury a tak dále. Tohle to jsou věci, které jdou opravdu na samotný základ těch států, které mnohdy bojují s, řekněme, politickým nepotismem. Dlouhou dobu prostě figurujícím a existujícím politickým garniturám, tak jak jsme toho svědky například v Srbsku. Tohle to jsou skutečně problémy, které se pro všechny ty země a platí to samozřejmě i pro Ukrajinu a Moldavsko, ukazují jako ty nejhorší a nejtěžší na implementaci právě proto, že se často potýkají s nedostatkem politické vůle.

Vladimír KROC, moderátor
Jak dlouho ještě potrvá než obě země dosáhnou plného členství?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že tohle to je zásadní otázka. V minulosti se, v minulých letech se mluvilo o tom, že například pro Srbsko a Černou Horu ten cíl měl být rok 2025, kdy alespoň jedna z těch zemí měla být připravena na to, stát se evropským členským státem. Nicméně samozřejmě ten problém je velmi, řekněme, hluboký. I samotná Černá Hora má celou řadu vnitřních politických problémů a nestabilita je něco, co tam dneska v poslední době, řekněme, dominuje tomu politickému diskurzu. Je to tedy skutečně otázka velmi nejistá právě proto, že tyhle ty procesy i třeba v případě České republiky ještě v devadesátých letech nám samotným to trvalo od podání kandidátské přihlášky až do, řekněme, toho konečného členství 10 let, tedy celou dekádu. A pro tyhle ty země, které v některých ohledech ano už mají kus cesty za sebou a třeba jdou po té evropské cestě již nějakou dobu delší, tak se otevírá určitá příležitost tenhle ten proces urychlit, ale rozhodně to budou dlouhé roky, možná ještě, ještě další období, pokud tam nebude dostatek politické vůli, jak uvnitř těch samotných zemí, tak potom samozřejmě musíme vnímat i ten kontext širší geopolitický ale i uvnitř Evropské unie, kde například právě jak vy jste zmínil, Řecko ale i v minulosti tedy Bulharsko, o kterém jsme se hodně bavili, prostě ty procesy dalšího, řekněme, přibližování těchto zemí do Evropské unie také dokázali blokovat.

Vladimír KROC, moderátor
Zejména takzvané staré státy dnešní sedmadvacítky jsou obecně k přijímají nových členů skeptické. Najde v tom Unie nakonec shodu?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, tohle to je další vlastně z té mozaiky problémů. Řekl bych, že určitě, pokud se podíváme do zemí, jakým je Nizozemí, Francie, to jsou tradičně skeptické země, které vlastně jsou, se chtějí vydat spíše tou cestou prohlubování integrace uvnitř, uvnitř Evropské unie, mezi jednotlivými členskými státy a jsou daleko méně ochotné, řekněme, investovat do dalšího přibírání některých vlastně evropských zemí, jakými jsou právě země ze západního Balkánu nebo potom i z regionu východní Evropy, východního partnerství. Takže tady rozhodně bude potřeba, aby se vlastně celá ta politika rozšiřování Evropské unie, tedy přibírání těch dalších států, tak jak to bylo třeba v případě devadesátých let i v našem gardu České republiky a dalších zemí prostě proměnila, aby, aby prošlo určitou revizí a možná to je něco, co často dává do popředí třeba francouzský prezident Emmanuel Macron, aby se proměnila vlastně i struktura a uspořádání uvnitř samotné Evropské unie. Právě s narážkou například na, řekněme, postavení jednotlivých členských států. Víme, že například každý jednotlivý z nich má dnes svého eurokomisaře. Pokud by ten počet evropských členských států narostl o dalších 5-10 států, které reálně budou v budoucnu v tom procesu rozšiřování, tak skutečně by to byla velká výzva právě pro i třeba to institucionální ukotvení Evropské unie. Tohle to jsou skutečně otázky, které také čekají na své rozřešení.

Vladimír KROC, moderátor
Sehraje v tom procesu nějakou roli současné předsednictví Česka Radě Evropské unie?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že už vlastně tu roli hraje, protože pokud se díky francouzskému kompromisu a dotažení vlastně z české strany podařilo například odblokovat tu situaci z bulharské strany a zahájit vlastně, otevřít ty přístupové rozhovory pro severní Makedonii a Albánii, tak už to je takové malé vítězství pro Českou republiku. Je to něco, co skutečně si lidé budou pamatovat a asociovat s tím naším ale i třeba francouzským předsednictvím. Tohle to jsou skutečně určité konkrétní kroky. Samozřejmě a tady je ta výzva ještě vyšší a zásadnější. Potom je velkou otázkou, jakým způsobem poběží dále ty procesy pro Ukrajinu a Moldavsko, které samozřejmě byly, byl jim udělen vlastně ten kandidátský status, což je v zásadě v té první chvíli krok velmi symbolický. Je to krok uznání vlastně jejich evropské perspektivy a další budoucnosti, ale samozřejmě tohle to je něco, co ještě stále vyžaduje velkou pozornost. A ten, ten proces k otevření přístupových rozhovorů tak jak jsme to byli svědky, právě v případě Albánie a Severní Makedonie může trvat nějakou dobu. A tady samozřejmě české předsednictví v Evropské unii může sehrát svou roli. Může nastartovat určité procesy, přestože vidíme, že ta ruská válka proti Ukrajině vlastně bude tím klíčovým faktorem a může na nějakou dobu minimálně ještě tenhle ten proces blokovat. Takže skutečně tady české předsednictví může sehrát svou roli a to jak ve východní Evropě tak potom právě mezi zeměmi západního Balkánu, kde ta pozornost bude určitě vyžadována také.

Vladimír KROC, moderátor
Už minule jste v tomto pořadu připomněl, že Ukrajina o vstup do Evropské unie usiluje od roku 2004. Podle průzkumů veřejného mínění je většina Čechů pro vstup Ukrajiny do Evropské unie. V otázce Severoatlantické aliance jsou ale rozděleni. Čím si to vysvětlujete?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že skutečně tady ta otázka je daleko složitější a myslím si, že na straně třeba i české veřejnosti může panovat určitá obava. Co by to vlastně v praxi znamenalo, jestli by se tedy přistoupením vlastně Ukrajiny do Severoatlantické aliance automaticky tedy na ní vztahoval, vztahoval vlastně článek o kolektivní obraně. Tohle to je něco, co může vyvolávat objektivně obavy právě v kontextu té ruské války proti Ukrajině a další vlastně eskalaci tohohle toho konfliktu, tak jako ho vidíme v posledních dnech. Myslím si, že tohle to je skutečně něco poměrně zásadního a může to ovlivňovat skutečně to veřejné mínění a postoj, řekněme, českých občanů, kteří se možná v tomto kontextu jinak vyjadřují v kontextu Evropský unie, přestože Evropská unie sama má vlastně určité, řekněme, garance o kolektivní obraně zakotvené právě podle lisabonské smlouvy z roku 2011. Takže i tady vlastně by z budoucího členství Ukrajiny v Evropské unii vyplývala tato zodpovědnost. Nicméně ta bezpečnostní rovina a bezpečnost je tradičně samozřejmě více atribovaná Severoatlantické alianci, a proto právě si říkám, že asi Češi budou více uvažovat nad těmi dopady vlastně takovéhoto kroku ze strany Ukrajiny vlastně směrem k Severoatlantické alianci a samozřejmě roli Ruska v tomto celém procesu.

Vladimír KROC, moderátor
Dnes by měla být podepsána smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou. My si v premiéře povídáme před devátou hodinou, teď je tři čtvrtě na devět. Takže výsledek jednání v Istanbulu neznáme. Věříte, že dohodu o vývozu obilí skutečně uzavřou?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Jak jsem pozoroval vlastně ta jednotlivá vyjádření těch všech stran, tak turecká strana je o tom bezpochyby přesvědčená. O poznání skeptičtější je strana ukrajinská, jak jsem pochopil, tak ona samozřejmě byla velmi konstruktivně nastavena do těch rozhovorů, ale celou dobu, a to je něco, co provází vlastně ten, tenhle ten dialog po celou dobu jeho trvání. Tam byla jasně znát určitá nedůvěra vůči, vůči ruské straně. A to zejména v otázce bezpečnosti právě proto, že vlastně i na tom jižním křídle ukrajinského území na jižním cípu stále probíhají boje a ruská armáda tam rozhodně nevyklidila pole. Stále je pravdou to, že ruské námořnictvo vlastně nějakým způsobem okupuje velkou část toho severního, té severní části Černého moře, kde ohrožuje samozřejmě jednotlivé přístavy, když se v minulosti, v minulých dnech, řekněme, diskutovalo hodně o tom, že rakety například z ruské strany dopadají i na ukrajinská města na západě Ukrajiny. To byly právě, řekněme, střely, které byly vysílány z ruských lodí. Tak, když dopadaly rakety na město /nesrozumitelné/ a další. Tohle to je tedy důvodem, proč vlastně ukrajinská strana je o poznání nedůvěřivější vůči, vůči Rusku a zdůrazňuje vlastně tu bezpečnostní podstatu věci a také nutnost opravdu deeskalace a vyklizení pole vlastně z ruské strany tak, aby skutečně ta námořní přeprava se mohla obnovit, ale za předpokladu toho, že tahle ta situace nebude zneužita z ruské strany k nějaké další vlastně konfrontaci ukrajinského jihu a ukrajinských přístavů. To je si myslím klíčový předpoklad a velká, velký otazník, který já stále ještě mám vzhledem k implementaci téhle té dohody.

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes analytik výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček. Nord Stream 1 jednak překvapení zejména německých politiků po plánované odstávce obnovilo z asi 30 % svojí činnost. Jak to vidíte s prouděním ruského plynu do Evropy v budoucnu?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že teď se vyřešila vlastně ta jedna z těch velkých otázek, tedy skutečně, jestli poté desetidenní odstávce tohoto plynovodu bude vůbec ten plyn do Evropy zpátky obnoven. Zatím tedy známe na není odpověď, ta zní, že ano ale. To ale je asociován právě s tím, že ten provoz byl obnovenej jenom částečně. Mluví se o tom, že ty dodávky byly obnoveny přibližně ze 30-40 %. Což například němečtí představitelé a ministr hospodářství Německé, Německé federativní republiky Habeck označil za vlastně krok, který nevzbuzuje velkou důvěru a ukazuje Rusko jako nespolehlivého partnera právě proto, že jak on sám jeho slov, jestli můžu užít, tak vlastně řekl, že není důvod, proč by Rusko nemělo obnovit vlastně dodávky plynu do Evropy v plné kapacitě ze 100 %. Tedy opravdu zůstává spousta otazníků v téhle té otázce, jak ta situace bude vypadat dále a řekl bych i vlastně v této souvislosti, na kolik budeme moci dále důvěřovat Rusku jako partnerům.

Vladimír KROC, moderátor
A může se stát také zemní plyn hlavním prostředkem vydírání Unie ze strany Kremlu?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já bych řekl, že ano, já bych řekl, že ano a myslím si, že ta situace, kterou již dnes vidíme, a to jsme v letních měsících, kde ta spotřeba těchto surovin je daleko nižší. Už dnes je ta situace z ruské strany zneužívána. A potom, když se podíváme za několika měsíců, kdy nás čeká klasická topná sezóna. Tohle to bude opravdu něco, kdy jednotlivé evropské členské státy již hledají cesty, jak vlastně se vymanit /souzvuk zvuků/.

Vladimír KROC, moderátor
Co znamená nejednotnost sedmadvacítky v otázce uskrovňování se kvůli energetické krizi? Třeba Španělsko ušetření plynem odmítlo.

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, ano, tohle to je něco, kde my jsme zaznamenali v těch minulých 24 hodinách celou řadu signálů. Ty přicházely i ze sousedního Polska, ze Španělska a tak dále. Myslím si, že to svědčí o tom, že každý prozatím alespoň, každý evropský členský stát si chce tu cestu k řešení toho problému prozatím hledat hlavně sám. Samozřejmě se to týká velmi citlivé otázky, vlastně zabezpečení takových základních služeb vlastně pro své vlastní občany, což je velmi citlivá záležitost pro každou zvlášť. Vidíme, jakou turbulenci to vlastně způsobuje u nás v České republice. A tyhle ty sama samé dialogy dnes probíhají napříč všemi evropskými členskými státy a samozřejmě občané se nedívají dneska do Bruselu. Nedívají se na Evropskou komisi, ale dívají se do svého vlastního hlavního města. Dívají se na svého premiéra na svého kancléře, tak aby tu situaci řešil. Protože to je ten první bod vlastně který občané vnímají. Takže proto vlastně ten tlak je tak silný na to, aby, řekněme, ty to řešení bylo hledáno nejprve na té národní úrovni, což si myslím, že bylo logické, pokud se podíváme na tu, na tu, řekněme, krizi, kterou tady dneska máme tady a teď skutečně před našima očima. Ale v tom delším horizontu bude velmi důležité. Podobně jako to bylo při krizi pandemické, kdy se řešila, řešily dodávky roušek a ochranného vybavení. Také jednotlivé státy se první snažily tu situaci řešit sami, ale ten efektivnější přístup se potom ukázal jako ten, jako ten společný. A to si myslím, že je tak něco, co ještě Evropskou unii čeká. Nějakým způsobem ty vyjednávání už probíhají, ale myslím si, že ještě tam nejsme z hlediska dosažení kompromisu, například v otázce společných nákupů zemního plynu ze strany Evropské, Evropské unie tak, aby každý jednotlivý stát nemusel opatřovat sám sebe a nakonec vlastně i mezi s sebou konkurovat, kdy samozřejmě některé západoevropské státy jsou v lepší pozici, protože jsou zkrátka bohatší než státy z našeho regionu střední a východní Evropy anebo také toho jižního křídla. A tahle ta soutěž mezi sebou navzájem, je něco skutečně co vlastně zhoršuje postavení těch jednotlivých členských států i mezi sebou navzájem.

Vladimír KROC, moderátor
Na závěr ještě jedno téma. Ruský vůdce se v Teheránu sešel s íránským prezidentem Ibrahimem Raísí a také tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. Co ta schůzka měla za cíl a co přinesla?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Ano, tahle ta schůzka byla myslím si velmi zásadní pro Rusko. Mluvilo se hodně o tom, že Rusko se snaží dostat vlastně z té izolace, do kterého poslaly státy nejen západu, ale také toho širšího, řekněme, civilizačního okruhu, Japonska, Austrálie a dalších. Tohle to je skutečně určitá cesta pro Ruskou federaci, jak se, ať už v oblasti, řekněme, obchodu a vojenské spolupráci a tak dále, vymanit z izolace. Mluvilo se hodně o tom, že Írán je možná v pozici, aby dodával Rusku určité zbraňové systémy. Hodně se mluvilo o dronech, které by mohl, mohlo Rusko dostávat od Íránu. Ale samozřejmě tady jde o i další, celou řadu dalších otázek, které spojují, spojují s bezpečnostní situaci na Blízkém východě. Jedná se také o budoucí postavení Íránu, který byl dlouhou dobu sám pod vlastně sankcemi ze strany i třeba právě Ruska ale Číny západního společenství, i když Spojené státy vlastně minimálně během prezidentství Donalda Trumpa z této dohody vycouvaly. Zkrátka tady vlastně je to taková vzájemnost, kterou my vidíme mezi Ruskem a Íránem, kde obě dvě ty strany se mohou do určité míry pomoci a jak to alespoň prozatím vypadá, západ v těchto dialozích spíše ztrácí a nedaří se mu vlastně přesvědčit například Írán, aby se připojil k té izolaci Ruska a vnímal ho jako toho agresivního nekonstruktivního hráče. Tady je vidět, že Rusko prozatím myslím si, že má navrch. Nějakým způsobem hledá cesty vlastně z této, z této izolace a tak, aby samo nebylo připoutáno jenom k Číně ale i k dalším státům světa.

Vladimír KROC, moderátor
Turecký prezident nechal ruského čekat. Dá se to vyložit tak, že Erdogan Putina v Teheránu zesměšnil, jak píše server Seznam Zprávy? Byla to odplata za to, že před dvěma lety zase nechal Putin čekat Erdogana?

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Já si myslím, že tady mezi těmi dvěma zeměmi a mezi jejich lídry, protože oba dva ty režimy jsou velmi personifikované, tak probíhá určitá dynamika. Je to v porovnávání samozřejmě mocenského charakteru, silového charakteru. Musíme vnímat to, že Turecko je rádo v pozici toho třetího, který je v takové neutrálnější pozici, přestože je integrováno Severoatlantický alianci a má vlastně jednu z největších armád vlastně v alianci. Tak rádo vlastně sebe sama profiluje jako určitého mediátora, jako toho moudrého, který vlastně hledá tu situace, hledá to řešení z různých situací právě například, jak jsme na začátku mluvili o tom dialogu mezi Ukrajinou a Ruskem. Ale tady, tady samozřejmě Turecko má, aspiruje na roli toho regionálního lídra nejen, řekněme, v tom, v tom nejbližším sousedství, ale obecně na Blízkém východě, tedy skutečně Turecko je tady v pozici poměrně zásadní a využívá v některých ohledech i právě toho, těch svých výhod, řekněme, vůči, vůči Ruské federaci. Takže tady ano, dokážu si představit, že to mohla být nějaká, nějaký návrat vlastně starých šrámů.

Vladimír KROC, moderátor
Hostem pořadu Jak to vidí, byl Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky. Děkuju vám, na shledanou.

Pavel HAVLÍČEK, analytik, Asociace pro mezinárodní otázky
Moc vám děkuji, přeji hezký den.

Vladimír KROC, moderátor
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.