Pro mnohé neznámá zakladatelka ženského hnutí Františka Plamínková. I ona svedla boj o zrušení celibátu pro učitelky

Františka Plamínková se narodila v roce 1875. Za jejího života se rozpadlo Rakousko-Uhersko a vznikla první republika. Zažila první i druhou světovou válku. A také období, kdy se o svá práva začaly hlásit ženy.

Čtěte také

Životní lásku obětovala boji za práva žen. Zemřela na popravišti. Osudové ženy: Františka Plamínková

Nejprve se jí podařilo zvolit do do Rady hlavního města Prahy, pozici obhájila i v obecních volbách v roce 1923. Teprve v parlamentních volbách 1925 ji strana postavila i na kandidátku, ovšem ne do sněmovny, ale do Senátu.

Přítelkyně Plamínkové, Albína Honzáková, na to vzpomínala jako na křivdu vůči člověku schopnému, zásadovému a svědomitému.

Albína Honzáková ostatně také stojí za připomenutí jako další významná postava českého ženského hnutí – víc jak 30 let vyučovala na vůbec prvním dívčím soukromém gymnáziu Minerva, které i sama vystudovala, a kde od svých žaček získala přezdívku Pallas Athéna.

Sama se dál vzdělávala, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1914 tady získala i doktorát. Jako teprve osmnáctá žena v historii fakulty. Její sestra Anna byla pro změnu první českou lékařkou.

Zároveň celou dobu propagovala dostupnost vysokoškolského vzdělání a volební právo žen, založila Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Albína Honzáková zemřela před 50 lety, v roce 1973.

Učitelky měly celibát

Spolu s Františkou Plamínkovou a dalšími mimo jiné svedly boj o zrušení celibátu pro učitelky. Právě tato osobní zkušenost se systémem, kdy musela žena volit mezi kariérou a manželstvím, protože učitelky se nesměly vdát, a pokud to udělaly, musely zaměstnání opustit –, výrazně ovlivnilo politické působení Plamínkové, potvrzuje historička Dana Musilová z Univerzity Hradec Králové. Celibát učitelek byl přitom zrušen až zákonem v roce 1919.

Čtěte také

Chtít rovná práva neznamená být chlapnou. Feminismus je tu pro všechny, muže nevyjímaje

Podstatně méně úspěšná byla Plamínková, pokud jde o prosazení revize občanského zákoníku. Tak aby odpovídal rovnoprávnému postavení mužů a žen, které bylo koneckonců od roku 1920 v československé ústavě.

I kvůli těmto snahám založila v roce 1923 Ženskou národní radu, jednu z vůdčích ženských organizací té doby. Tady se také potkala s právničkou a přítelkyní Miladou Horákovou.

V roce 1928 vznikl Ženský klub český – a i tady se Plamínková angažovala. Stavbu spolkového domu v ulici Ve Smečkách u Václavského náměstí jednak klub financoval z půjčky u Úrazové pojišťovny, jednak se na ni samy členky skládaly.

Projekt zadarmo vypracovala Milada Petříková – Pavlíková, první žena, která byla promována jako inženýrka architektka. Architekturu začala studovat v podstatě načerno ještě za c. a k. mocnářství. Své vzdělání mohla „legalizovat“ až po vzniku republiky.

Kromě spolkového domu Ve Smečkách z prací Milady Petříkové-Pavlíkové je důležitý ještě jeden dům: dobřichovická vila projektovaná pro Albínu Honzákovou z roku 1923.

Čtěte také

Feminismus stále chápeme jako sprosté slovo, říká Jana Smiggels Kavková

Tam se totiž nakonec obrazně „protnuly“ osudy všech tří žen, když tady Plamínková trávila poslední den života na svobodě. Následující den, 11. června 1942, byla gestapem zatčena a deportována do Terezína. 30. června 1942 byla ve svých 67 letech zavražděna, zastřelena na Kobyliské střelnici.

Důvodem pro její zatčení a popravu mohl být otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém ho kritizovala za falešná obviňování Československa a prezidenta Edvarda Beneše. Mohly tu sehrát roli i blízké vztahy k Masarykově rodině a jednoznačná podpora československé demokracii, kterými se nikdy netajila. Velmi pravděpodobně šlo ale hlavně o výstrahu.  

A proč jsme se o Františce Plamínkové mnoho nedozvěděli ani v dalších letech? Svou roli jistě sehrála ideologie komunistického režimu. Ale mohl tu být ještě jeden důvod. To už si poslechněte v audiozáznamu pořadu Příběhy pokladů Patricie Polanské.