Probírat se tátovým archivem bolí i po 30 letech. Krása jeho děl ale vždycky zahřeje, vzpomínají dcery Radka Pilaře

23. duben 2023

Právě dnes před 92 lety se narodil významný představitel českého výtvarného umění Radek Pilař. Tvůrce Rumcajse a Večerníčka se kromě ilustrací věnoval i grafice, malbě, filmové tvorbě a režii. Mimo jiné založil katedru animované tvorby a videa na FAMU a Asociaci videa a intermediální tvorby. Za svoji práci získal řadu prestižních ocenění. Jak na svého tatínka vzpomínají jeho dvě dcery?

Jaké sudičky stáli u jeho kolébky?

Marina: Náš táta se narodil doma a opravdu se u nás traduje, že mu na okýnko zaťukaly sudičky. Narodil se totiž v plodových vacích, takže všichni věřili, že byl múzou políben, že je to výjimečné dítě, což se tedy potvrdilo.

Barbora: Ještě bych podotkla, že se narodil předčasně a sám říkával, že nevážil více než pytlík mouky. Takže pohádky ho provázely od dětství.

Čtěte také

Víte, jaké bylo jeho dětství?

Marina: Táta se narodil svobodné mamince, bylo jí 17 let, takže hodně pomáhali prarodiče. Určitě tam velkou roli hrály pohádky, protože táta vždycky říkal, že jeho babička uměla krásně vyprávět. A i když to muselo být pro rodinu těžké, tak si myslím, že jeho dětství bylo krásné.

Barbora: Táta na dětství vždycky moc rád vzpomínal. Maminku miloval, miloval i babičku a dědu, což byl moc krásný člověk.

Marina: Chodívali do lesů, k řece, a to se pak zrcadlilo v jeho tvorbě. A i třeba ve znělce Večerníčka je něco z jeho dětství, jak ho on ho trávil – třeba houpací koníček...

Co ho navedlo na profesní cestu?

Marina: Táta si vždycky vedl bohatě ilustrované deníky, ať už to bylo v nemocnici, kde ležel se spálovou angínou, nebo pak ve skautu, kdy dělal skautské deníky. Maloval všechno kolem sebe, měl to prostě v sobě.

Barbora: Svědčí o tom i jeho první kresba, kterou nakreslil tužkou v roce a půl. Byl to obličej jeho maminky a jedno její prso, protože byl kojený a bylo to to, co vnímal. Evidentně tedy můzy zafungovaly...

Co vás třeba naučil? Snažil se vás přitáhnout ke kreslení, nebo vás nechal?

Barbora: Mě ani nemusel přetahovat, mě to bavilo vždycky na rozdíl od matematiky a fyziky. Je pravda, že jsem do mých sedmi let vyrůstala v ateliéru ve Slezské ulici, kde táta pracoval, maloval, kreslil, takže já jsem v tom prostředí žila. Barvy, tužky, štětce byly součástí mého života a vlastně nejen do těch sedmi let, ale i pak. Ale těch prvních pár let bylo asi zásadních.

Čtěte také

Marina: Já jsem tam chodila, když už tam naši nežili. Ale pamatuji si, jak jeho ateliér nádherně voněl. Přitažlivé také bylo, když táta připravoval na chalupě studenty na přijímačky. Různě jsem s nimi kreslila, malovala a určitě bych něco i uměla, ale když táta zemřel, úplně jsem to vytěsnila. Pro mě tato kapitola skončila. Určitě mě ale naučil bohaté vnitřní prožívání, všímat si věcí kolem sebe, detailů, maličkostí, a to pak použít, inspirovat se. A taky mi předal lásku k hudbě.

Co ho štvalo, co nesnášel, co mu vadilo?

Barbora: Nesnášel hulvátství, když byli lidi neohleduplní, fušeřinu, lemplovství. Neměl rád nemorální chování, což byl bohužel za minulého režimu běžný jev.

Marina: Táta byl totiž ryzí skaut. Jakoukoli nespravedlnost, která byla v době, kdy žil, na denním pořádku, strašně těžce nesl. Hluboce ho to rozčilovalo.

Chtěl být a byl malířem, ale mám pocit, že většina populace ho vnímala jako ilustrátora. Co svým řemeslem chtěl sdělit, na co byl pyšný, co byl jeho rukopis?

Marina: Myslím si, že v každém období to bylo něco. On byl takový ten typ člověka lidsky i umělecky, že když se do něčeho pustil, tak to téma pořádně rozebral, poznal, a když ho úplně vyždímal, šel dál. Jeho tvorba byla díky tomu opravdu mnohovrstevnatá. A teď, jak se s Barčou probíráme archivem, tak i my objevujeme nové a nové věci. Malířské dílo ale pro něj bylo určitě stěžejní. Hlavně 60. a 70. léta a potom určitě videoart, který spoluzaložil.

Veřejnost ho ale zná hlavně jako ilustrátora Rumcajse a Večerníčka. On říkal, že byl sám sobě mecenášem, že díky tady tomu se mohl věnovat i volné tvorbě. Ale já to vnímám tak, že za každou dekádou si pevně stál. Je ale pravda, že za 70. léty a videoartem si stál hodně. Tak moc, že ho to stálo život...

Jaké to je probírat se jeho archivem?

Barbora: Je to otevírání fyzických šuplíků, ale i těch v sobě. Někdy to hodně bolí, i po těch 30 letech...

Marina: Ale zároveň to celé velice hřeje. Ty věci jsou totiž krásné bez ohledu na to, že to byl náš táta.

Barbora: Pro mě osobně je velmi zajímavé, že se na to teď dívám jinýma očima, s větším odstupem. Objevuju při tom spoustu nových detailů a věcí, kterých jsem si dříve nevšímala, protože to byla součást našeho bytí. A to je na tom to krásné.

Jaký byl Radek Pilař vypravěč? A jak ho ovlivnila návštěva Japonska? Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio

Související