První „bratrská“ vzpomínka Bedřicha Frídy popisuje, jak jej Jaroslav Vrchlický shodil ze stoličky na zem
Emil Frída, jak znělo pravé jméno klasika české poezie Jaroslava Vrchlického, měl svého mladšího bratra upřímně rád, vychovával ho a v korespondenci mu svěřoval své postřehy. Vedle sebe šli jsme dálnou poutí…, tak zní název knihy obsahující vzpomínky Bedřicha Frídy i fragment z pera Jaroslava Vrchlického.
Pokud bychom předpokládali, že vyprávění někoho narozeného v polovině 19. století, bude jen strohým moralizováním, Bedřich Frída, mladší bratr Jaroslava Vrchlického, takový mýtus suverénně vyvrátí, protože ve svých vzpomínkách popisuje dramata doby i konkrétních osudů nejen barvitě, ale též s překvapující otevřeností.
„Na konci této první kapitoly ptám se marně: Proč to všecko píšu a povídám? Záleží něco na tom a komu?“ Tak přemítá slavnější z bratří Frídů, Emil. Jeho vlastní vzpomínky zůstaly v útržcích, v rozvrhu, který naplňuje až rozsáhlejší líčení Bedřichovo. Emil byl o dva roky starší, ovšem dlouhověkosti se nedočkal ani jeden z nich. V bolestech, fyzickém i duševním trápení, v roce 1912 zemřel Vrchlický, navzdory kmetskému vzhledu na fotografii pořízené krátce před smrtí, dožil se jen 59 let. Překladatel, profesor a ředitel Vyšší dívčí školy v Praze, dramaturg Národního divadla Bedřich Frída, jej přežil o pouhých šest let. Konvolut díla, poezie u jednoho, překladů a kritik u druhého, je i z tohoto úhlu ohromující.
Frídovo vyprávění je vedeno živým, důvtipným stylemSamozřejmě, že vazba slov je dobová, to ale není překážka, spíš výzva. Ponoříme-li se do ní, objevíme řeč střízlivou, a přece svěží. Třeba v popisu prvního setkání čtyřletého chlapce s dvouletým. Frídovi měli sedm dětí, a tak rodiče „detašovali“ hochy ke dvěma strýčkům kněžím, otcovým bratrům: „Takový farář, myslil si otec, má pohodlný byt, má zahrady, má všeho více, nežli potřebuje, ale jest v tom svém blahobytu sám; dítě, které tu smutnou faru by oživilo, bylo by pro kněze vlastně dobrodiní.“
Hluboký sourozenecký vztah i schopnost empatického odstupu ilustruje ve vyprávění Bedřicha Frídy záznam nešťastného rodinného života Vrchlického, nevěru jeho ženy i postoj k nemanželským dětem. Popis vztahů například k Sofii Podlipské nebo Josefu Václavu Sládkovi je překvapivě trefnou charakteristikou.
Vzpomínky jednoho doplňuje Můj život druhého Důležitá je úvodní studie pořadatele svazku, Jiřího Hubáčka, popisující například proměnu vnímání básníka. Pomyslnou paralelou k optimistické kapitole o šťastných letech mladíka Vrchlického, tvoří zpráva dr. Pelnáře o chorobě předčasně zestárlého klasika, prožívajícího poslední chvíle života ve stejném místě jako ty nejšťastnější prázdniny, v Domažlicích. Ale nad to vše je nutné zdůraznit perfektní ediční zpracování díla, které jednoznačně dokládá 722 poznámek, či lépe jak uvedeno v knize, komentářů na 90 stranách, tedy ve větším rozsahu, než je samotné 70stránkové vzpomínání. Vysvětluje se tu, odkazuje, upřesňuje, cituje, navádí k další literatuře. A především, vše je citlivě vyvedené mimo hlavní text.
Číst tento „příběh mladšího bratra“ je životné, bourající sošnou představu bezkrevného klasika. „Nebyl pokrytec, ani pozér,“ píše Bedřich Frída. „Ješitnosti neznal. Veškeré puritánství jakéhokoliv druhu se mu příčilo. Jestliže mohl někdo říci o sobě, že nic lidského mu není cizí, byl to on.“ Objevovat takto přístupně člověka i tvůrce Jaroslava Vrchlického, je inspirativní - už třeba pro nutnost opuštění zažitých předsudků.
