Robert Tamchyna a Boženka

Na Šumavě měl být naším průvodcem pamětník, kterého nám doporučili na obecním úřadě. Ten moudrý a vážený muž, kronikář a písmák, ale raději mlčel, než aby vzpomínal. Miloval ticho a samotu. Okolní civilizace mu byla vzdálená a lidi, natož pak ti s mikrofonem, ho vlastně obtěžovali. Jeho vyprávění bylo sice zajímavé, ale jen těžko srozumitelné. Když hovořil, rozuměl mu snad jenom ten, kdo přímo odezíral z jeho úst. "Ale to přece vůbec nevadí," slyšeli jsme, "tady jeho vyprávění všichni známe. A každý si to rád znovu poslechne."

Stejná situace nastala, když host, který popisoval ranní práci v mlékárně a především technologii výroby másla, za sebe poslal náhradu. Nevím, jestli se dáma, která byla tehdy "náhradnicí" jmenovala Boženka, ale dnes už spolehlivě stačí, abychom buď já nebo Světlana vyslovili její jméno a začneme se smát. Boženka se stala symbolem.

Kdo nepoznal "stres" živého vysílání, netuší, jak je každá vteřina ticha nekonečná. A zvlášť když se spolehnete na znalosti hosta, který včera "na zkoušce" tak skvěle vyprávěl. Pan vedoucí ale nepřišel a naše Boženka se ráno v Dobrém jitru styděla a pokud vůbec odpovídala, tak jenom velmi krátce. Nejraději měla otázky: "je to tak?" nebo "máme pravdu?" na které stačilo říct stručně: ano nebo ne. Čas běžel. Potili jsme se. A potili jsme do vysílání (ne)znalosti kolem dojení, mléka a másla. Není důležité, komu z nás začalo jako prvnímu cukat v koutcích.

Je to jen letmý záchvěv, ale pokud se mu poddáte a nestačíte ho zaplašit včas, začíná souboj profesionality, úcty k vašim hostům ve studiu nebo v terénu a nervové činnosti. Někdy stačí jenom drobná poznámka "to si potom vystřihnete, že?" řečená ve chvíli, kdy se vysílá živě a nic už změnit nejde nebo nenápadné mrknutí oka, jedno nečekané gesto. Cokoliv, co zapne a spustí ten mechanismus jindy očistného, teď ale skrývaného, polykaného a přerývaného smíchu, který nastupuje jako nezadržitelná lavina. Nenápadně. Malá kulička sněhu nabaluje další.

S Boženkou se tuším první rozloučila Světlana, odvrátila hlavu a naznačila mi, že tohle nezvládne. Viděl jsem - sám v rozpacích smíchu, který se nechtěl vysmívat - její pravidelně nadskakující záda. Za chvíli jsem sám kapituloval, máslo jsme nechali na půl cesty mezi krávou a snídaní, "hýkající" jsme se rozloučili v mlékarně i s posluchači a rychle jsme odcházeli. Byl to záchvat smíchu, který nešlo zadržet. Nepomáhalo nic. Zbytečné byly i kapesníky na tvářích. Utíkali jsme do náruče technika Jindry Jeníčka, který stejně jako Boženka asi dodnes nepochopil, co je tak směšného na přípravě másla.