Rozdejte rohlíky, schovejte nůž a vyndejte máslo. Tak uctívali památku zesnulých naši předci

Naši předci proto vydlabávali tykve a vytvářeli lucerny z nich. To nás pojí s Halloweenem známým ze západních zemí. Jinak je ale podle etnografa Jana Kouby z Prácheňského muzea v Písku keltská tradice té naší dost vzdálená.

„Tady by nikoho ani nenapadlo vydlabat z dýně strašidlo nebo obléci se do kostýmu kostlivce, strašit druhé mrtvými. Naše Dušičky už v názvu znějí mírumilovně, poklidně. A není na nich nic děsivého,“ říká.

Jan Kouba, etnograf Prácheňského muzea v Písku |foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Nicméně se západní tradicí mívala ta naše společné i to, že také v našich končinách chodívali dům od domu koledníci. Češi je obdarovávali rohlíky a věřili, že tím získají pro duše svých předků přímluvu a klid.

„Věřilo se totiž, že duše našich zemřelých trpí v očistci a je třeba jim pomoct. Památka zesnulých tedy byla vnímána pozitivně, jako příležitost pro své předky něco dobrého udělat,“ vysvětluje etnograf Prácheňského muzea.

Ačkoli přímo na Písecku a v někdejším Prácheňském kraji mnoho speciálních obyčejů k Dušičkám nenachází, krajové a místní odlišnosti v jižních Čechách jsou. „Například těch receptů na rohlíky je celá řada. Na jihu Čech se dělaly například plněné mletou řepou. Nejčastěji byly ale na sladko a plnily se tvarohem, povidly, u nás na jihu nejraději mákem,“ popisuje Jan Kouba.

Děti nebo chudí lidé, kteří chodili na koledu, dostávali od hospodyněk právě toto tradiční pečivo. Přičemž prý platívalo pravidlo, že každý si smí vykoledovat jenom jeden kus. „Řeknete si, co to je jeden rohlík, ale ony tehdy byly opravdu velké. Mohly mít čtyřicet i padesát centimetrů,“ upozorňuje Jan Kouba.

Čtěte také

Jihočeskou historii, přírodu i lidové zvyky představuje nová stálá expozice muzea v Českých Budějovicích

Bohatší lidé pekli rohlíky z bílé mouky, častěji ale koledníci obdrželi dušičkový rohlík z kruchové nebo výražkové mouky. „Rohlíky byly vždy plněné, nebo alespoň pomazané. Třeba na Soběslavsku se připravovala žemle zvaná polejvačka,“ dodává specialista na krajové tradice.

Řada dušičkových zvyků se podle Jana Kouby váže také například k Doudlebsku. „Mělo se hodně péct, aby měly dušičky alespoň jeden den v roce posvícení a pořádně se najedly. Neměla se na okně nechávat žádná prázdná nádoba, aby v ní dušička, když se vrací domů, neuvízla. Zrovna tak se neměl nikde nechávat ostrý nůž, aby se dušička náhodou nepořezala,“ uvádí.

Křesťané ale podle Jana Kouby mysleli zejména na to, jak duši, která je takto jednou za rok navštívila, opravdu pomoci. „Protože se věřilo, že dušička v očistci strádá vedrem a ohněm, tak se nechávala někde vyndaná hrouda másla, aby se dušička mohla ošetřit a popáleniny si tím máslem pomazat. Především ale lidé prosili za své zesnulé u Boha modlitbou,“ dodává.

Další zajímavosti o historii svátku zemřelých si poslechněte v rozhovoru s etnografem Janem Koubou.