Rozpůlený dům. Osudy krkonošské česko-německé rodiny zahalené tajemstvím v knize Alice Horáčkové

Řekněte, o čem je váš román Rozpůlený dům?
Je to příběh mé vlastní rodiny. A vychází z informací, které jsem slyšela od pamětníků v Benecku, ale i od svého strýce. Moje rodina byla totiž rozpůlená poválečným odsunem. Jsou to Horáčkové a Hollmannové, přičemž Hollmannové tvořili před válkou na Benecku zhruba pětinu německých obyvatel. Oni byli tak rozvětvení, že opravdu zabrali téměř všechny německé domy. A po válce byl můj pradědeček odsunutý a můj dědeček si změnil jméno z Hollmanna na Horáčka a mohl tady zůstat.

Život mých předků byl plný těžkých rozhodnutí. Jsou na to stále dva pohledy, český a německý. Snažila jsem se to napětí popsat v knížce.
Alice Horáčková, spisovatelka, autorka historického románu z Krkonoš Rozpůlený dům

Co vás přivedlo ke zpracování právě tohoto tématu, které vychází z vaší rodinné historie? Slyšel jsem, že u vás v rodině se o tom vlastně moc nemluvilo.
Nemluvilo. A jak teď zjišťuji, nemluví se o tom ani v dalších rodinách, které měly podobné osudy. Bylo to takové tabu, hlavně pro mého dědu. A když jsem se tím začala zabývat, tak byl už bohužel dědeček po smrti, takže jsem se obracela na mého otce a jeho bratra, mého strýce. Bylo to celé zahalené tajemstvím. Až po mých studiích v Německu, kde se mě zase na to ptali mí přátelé, jsem si najednou uvědomila, že o své rodině nic moc nevím.

Alice Horáčková: Rozpůlený dům (obálka knihy) - na snímku prababička Zdena Horáčková, focená v ateliéru v Jilemnici|foto:archiv Alice Horáčkové

Věděla jsem jen, že praděda byl v Německu, ale už vůbec ne to, že se pokusil o sebevraždu na konci války a že skončil v tom divokém odsunu. Nebo že jeho mladší bratr opravdu sebevraždu spáchal a za jakých okolností. To jsem se dozvěděla, dá se říct, až teprve před 14 lety právě během mého studijního pobytu v Německu. Byl to pro mě šok, že se tyto příběhy nějakým způsobem vztahují i ke mně. Já byla v tu dobu novinářka a pro novináře je typická zvědavost až zvídavost. Takže jsem se do toho pustila.

Pustila jste se do pátrání. Knížka ale není kronikou vaší rodiny, je to příběh smyšlený nebo domyšlený.
Ano, přesně tak. Zvažovala jsem, když jsem se tou historií prokutávala, jakým způsobem to pojmu. Jednou z variant byla i nějaká rekonstrukce, ale bohužel ti hlavní aktéři, kteří mě nejvíc zajímali, byli už všichni po smrti. Nepoznala jsem svého pradědu ani prababičku, takže by to bylo těžké. Možná, kdybych našla nějaké jejich deníky, kdybych mohla přesně popsat jejich pocity, jak prožívali odsun nebo jak si vyznávali lásku. Moje prababička byla Češka, praděda byl Němec a neměli lehké manželství. To všechno jsem musela psát ze sebe.

Můj dědeček (ten kudrnáč v pumpkách), který si po válce změnil jméno z Ernsta Hollmanna na Arnošta Horáčka|foto:archiv Alice Horáčkové

Dokážete si představit, že byste žila ten jejich život?
Popravdě, nechtěla bych ho žít. Myslím si, že to byl život, v němž byla spousta těžkých rozhodování. A já jsem docela nerozhodná osobnost. Myslím, že bych měla stále strach, že se rozhodnu špatně. Protože to ovlivní osud celé rodiny. Děda se tedy zachoval tak, že si změnil jméno, což mu samozřejmě část německé rodiny nemohla odpustit. A já to slýchám dodnes. On se snažil zachránit obchod, který měl po pradědovi. Jsou na to neustále dva pohledy v mé rodině. Dá se říct český a německý. Snažila jsem se tohle napětí nějak popsat v mé knížce.

Jaký je váš vztah ke Krkonoším a k našemu Královéhradeckému kraji? Protože vy jste se už narodila v Praze.
S Krkonošemi mám spojenu nejkrásnější část mého dětství, protože jsme na Benecku trávili, dá se říct, všechny prázdniny a samozřejmě zimu. Byly mi asi tři roky, tak mě děda strčil z kopce, který máme před barákem, a já jsem se tak naučila lyžovat. I tyto lyžařské zkušenosti mě inspirovaly k některým scénám, které popisuji v románu.

Čtěte také

Co je Archa Krkonoš? Unikátní projekt databáze paměti místních objektů, příběhů i historie rodů

Jezdíte do Krkonoš pořád?
Pořád. I když už to není ona původní chalupa, kde vyrostl můj děda. Tuto potom dědeček postavil v padesátých letech svépomocí. I můj táta, jako malý kluk, na tom musel pracovat. Asi šest let se tenkrát ten dům stavěl, ale dodnes stojí a jezdíme tam často, jak to jen vyjde.

A co Hradec Králové? Protože vím, že se do Hradce chystáte 18. října.
Ano, na to se také moc těším. Už jsem v Hradci byla, když jsem doprovázela svého muže, také spisovatele, Jana Nováka. On měl v Hradci Králové autorské čtení a teď si trochu vyměníme role. 18. října bude zase doprovázet on mne. A slíbil, že by mi klidně i moderoval besedu a autorské čtení ve Studijní a vědecké knihovně.

Kdy jste se vlastně rozhodla psát? Protože tohle je už, tuším, vaše čtvrtá kniha.
Psala jsem už od dětství, ale samozřejmě novinařina zabere hodně času. V 18 letech, hned jak jsem začala studovat žurnalistiku, jsem se dostala do Mladé fronty. Zavolala jsem tam, jestli nepotřebují posilu. Zrovna bylo léto, takže potřebovali brigádníci, tak jsem tam začala psát první novinářské články. A vydržela jsem tam dlouho, až do roku 2013, když jsem odcházela na mateřskou. Pracovala jsem v magazínu Víkend a vyhledávala zajímavé rozhovory, dělala i literární rozhovory.

Čtěte také

Krkonošští rodáci vzpomínají na souvislosti toho lidskýho živobytí, když to řekneme krkonošsky

V tu dobu jsme měla ráda tvorbu básnířky Vladimíry Čerepkové, o které se ale tenkrát moc nevědělo. Byla taková pozapomenutá, slávu nevyhledávala. Rozhodla jsem se ji zkontaktovat a napsala jsem jí mail. Pak jsem jednou šla v Praze po ulici a Vladimíra Čerepková mi volala na mobil a řekla, ať za ní přijedu do Paříže. Bylo to pro mne ohromné překvapení, protože ona opravdu nedává rozhovory. Ale byla tenkrát osamělá, opustil ji dlouholetý přítel a myslím, že chtěla prostě sdílet svůj smutek i svůj život. Tak vznikl celonoční rozhovor, který byl základem mé první knížky. Životopis beatnické básnířky.

Tato knížka byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. A zaujala mne i vaše další knížka, která se jmenuje Sedmkrát ve vedlejší úloze. Tam zpovídáte sourozence výjimečných lidí.
Dá se říct, že tam jsem zúročila své novinářské zkušenosti. Protože jsem potkávala spoustu zajímavých lidí a bylo mi líto, že pro jejich příběhy dostávám jen omezený prostor v novinách. Tak jsem se s nimi začala potkávat víc a měla jsem tento zajímavý koncept, že to jsou sourozenci lidí, kteří jsou nějakým způsobem výjimeční. A oni vidí svého sourozence v jiném světle. Mám tam třeba paní Landovskou, která byla ohromně silná osobnost a svého bratra podporovala. Jsou tam i sourozenci Zajícovi, v jejichž rodině se odehrála tragédie, když se jejich bratr upálil. Nebo sestra Arnošta Lustiga paní Hana Hnátová, která nedávno umřela. Dožila se přes 90 let a byla úžasná, přežila Osvětim stejně jako její bratr.

Novinářka a spisovatelka Alice Horáčková byla dnes naším hostem. Moc děkuji za rozhovor.