Sady, lesy, politika (čili život Petra Pitharta)
„Ten, který se ohlíží zpět – intelektuál v politice – věčný váhavec“. Tyto a další nálepky provázejí politický život prvního českého polistopadového premiéra a předsedy Senátu Petra Pitharta. Co je na nich pravdy? Radiodokument o cestě vzhůru a dolů poslouchejte on-line.
Ráno vstane, začne ťukat do klávesnice a já ho nesmím rušit. Takhle charakterizovala Drahomíra Pithartová svého muže, který je české veřejnosti známý jako první porevoluční český premiér a později dvojnásobný předseda Senátu. A ten, o kterém je řeč, by nejspíš odpověděl: no, mně to ráno nejlíp myslí. Všude je ticho, nikdo nic nechce, hlava mi funguje, nejlíp formuluju. Když ráno a dopoledne nenapíšu svou obvyklou dávku, nesetřídím si myšlenky, tak potom už po zbytek dne za moc nestojím.
Petr Pithart toho během života napsal opravdu hodně. Možná je na místě otázka – proč ten název rozhlasového dokumentu: Sady, lesy, politika? Pochopitelně odkazuje k jedné letité státní organizaci, jejímž zaměstnancem byl dvakrát i Petr Pithart. Bylo to v sedmdesátých letech, kdy po návratu z postgraduálního studia v Oxfordu musel jako „vyškrtnutý“ straník (ve skutečnosti opustil KSČ v září 1968 sám) opustit místo asistenta na pražské právnické fakultě a jít pracovat manuálně. Nejprve jako čerpač vody v maringotce po zemích českých (v témže podniku čerpal i jeho otec Vilém, v roce 1968 velvyslanec v Paříži) a potom dvakrát zahradničení na Petříně a na smíchovských trávnících, celkem asi tři roky. A byla to doba, která měla pro Pitharta i svá pozitiva. Když člověk vidí výsledky své práce ihned doslova růst nebo kvést, je to potěšení, jakého se vám v politickém životě málokdy dostane. V politice člověk musí mít obrovskou trpělivost, snahu dosáhnout kompromisu a neskonalou úctu k pravidlům hry, jinak ji prostě nedělá dobře.
I v sedmdesátých letech ovšem Petr Pithart hodně psal. Pod dojmem anglických zkušeností a znalosti britského politického systému vznikla kniha Obrana politiky. A ačkoliv podepsal Chartu 77, v rámci opozice se angažoval spíš opět jako publicista než jako „protestant“: řadu let například spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou psali knihu Podiven, Češi v dějinách nové doby. Dílo, kterým na sebe – zřejmě doživotně – upřel pozornost českých národovců. Když pak v roce 2003 kandidoval na funkci českého prezidenta, nemohl mimo jiné i díky této knize uspět v očích českých komunistů, kteří – jaká to ironie – se přiklonili na stranu Václava Klause, muže, který tu zaváděl údajně pravý opak toho, co představoval komunismus. Dnes bohužel víme, že věci byly složitější a že způsob privatizace dle Klause a Pitharta se nemohl asi víc lišit. Čí výsledky byly přesvědčivější, snad není třeba rozvádět, stačí poukázat na to, že o privatizaci a prodeji Škody Mladá Boleslav a dalších šedesáti českých podniků té doby rozhodla právě Pithartova vláda.
Stejně tak se neví, že v roce 2008 měl Petr Pithart reálnou šanci stát se prezidentem napodruhé, měl tehdy tichou podporu sociální demokracie a podporu KDU-ČSL, kterou ovšem anuloval svým postojem lidovecký předseda Jiří Čunek.
Radiodokument věnovaný Petru Pithartovi ale nechce jít po stopách politických, ale spíš osobních iniciačních zážitků, které ho formovaly. Na rozdíl od mnoha svých souputníků v politice nikdy netoužil získat a udržet politickou moc a také na to jako praktický politik v podstatě doplatil, jednak v roce 1992, při prohře Občanského hnutí ve volbách, a podruhé právě při prezidentských volbách. Mapovat Pithartovu politickou dráhu by byla pošetilá snaha, a navíc jsou to věci snadno dohledatelné v literatuře. Podstatnější je, že Petr Pithart ve věku, kdy už je důvod bilancovat, mimořádně otevřeně mluví o tom, jaký je, čemu naslouchal a co ho poznamenalo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
