Sapho: Pocta hlasatelkám zakázaných tužeb

Ze všeho nejdřív si představme Sapho, dnes už sedmdesátiletou zpěvačku, spisovatelku, básnířku, filmařku, novinářku a extravagantní módní ikonu. Narodila se do židovské rodiny v Marrákeši, kde až do svých sedmnácti let žila. Po přestěhování do Paříže, kde ji zprvu považovali za příliš židovskou, aby mohla být Maročankou a za natolik marockou, aby ji Francouzi vzali mezi sebe, čelila předsudkům, určující její pozdější světonázor. Celoživotně neskrývá svůj postoj k občanským a ženským právům a odpor k rasismu. A na svém židovském původu vždy trvala i v arabském světě. Během koncertu v pásmu Gazy, dokonce donutila společně tančit Izraelce s Palestinci.

Zpívá v mnoha jazycích a vydala desítky alb v žánrovém rozpětí od popu k rocku, flamenku a francouzskému šansonu. O 90. let uvedla své multižánrové, především západně směřované rozpětí do výrazné interakce s arabskou hudbou, kdy si odvážně troufla na jeden z jejích absolutních a vlastně nedotknutelných vrcholů - osmačtyřiceti minutovou epickou skladbu El Atlal (The Ruins) nazpívanou v roce 1966 egyptskou bohyní Oum Kalthoum. S převzetím symbolu sblížení moderní arabské poezie a z tradic vycházející hudby si Sapho získala velký respekt, ovšem nebyla by to ani ona, aby vzápětí totálně nepřepólovala a od vysokého stylizovaného umění nepřešla k syrovým písním z přístavních hospod a nevěstinců. Albem Digital Sheikha totiž vzdala poctu alžírskému a marockému fenoménu: chudinou a podsvětím milovaným zpěvačkám nazývaným sheiky.

Zatímco na svatbách, v nočních kabaretech a hašišových doupatech je lidé nosili málem na ramenou a obdivovali pro sexuální otevřenost, odmítání většiny tabu islámské společnosti a vztah k alkoholu, na veřejnosti se k nim odmítali hlásit a neskrývaný odpor k prostopášným zpěvačkám a tanečnicím zdůrazňovali jejich ostrakizováním a vyháněním na okraj společnosti. Hlasatelkami zakázaných tužeb opovrhujícími autoritami se sheiky přitom nestaly dobrovolně: pocházely z nuzných poměrů, rozvrácených rodin a často se jednalo o sirotky, kterým nic jiného, než se živit zpěvem nezbývalo. „Mými učiteli byly mizérie a neštěstí,“ tvrdila světově proslulá berberská zpěvačka Cheikha Rimitti, přezdívaná Prabába alžírského raie. Buřičské hudby, explodující kdysi v muslimském světě jako rock´n ´roll ve Spojených státech, jejímž symbolem se staly hýřivě vzdorovité sheiky se svou lidovou poezií, žádající o další sklenici alkoholu, aby si mohly natankovat hlavu.

Sapho na albu nerozlišuje mezi alžírskými a marockými sheikami, přizváním ženského souboru Zahera & Hallilifa ale přece jenom sledovala scénu z Marrakéše. Než se syrové nahrávky dostaly do studia Billa Laswella, Sapho několik dnů jamovala se skupinou Aisha Kandisha's Jarring Effects, míchající marockou hudbu shaabi s reggae, gnawa music a experimentální taneční elektronikou, které od začátku propadl světoobčan Pat Jabbar se svým mezinárodním projektem Kasbah Rockers.

K umění sheik se Sapho už nikdy nevrátila a na následujících albech zpívala hlavně šansony francouzského zpěváka Léo Ferrého nebo písně kabaretiérky Barbary.