Sázavské údolí nabízí malebnou přírodu i řeku s českými granáty na dně

Ideální cesta vede proti proudu, právě z Albrechtic. Na mostě za vesnicí, při vjezdu do sevřeného a zalesněného údolí, čeká na turisty i první panel Naučné stezky Údolí Moravské Sázavy. Stezku lze zdolat jak pěšky, tak i na kole, po značených cyklotrasách vedoucích do mírného kopce podél řeky, po asfaltové cestě.

Údolí je dlouhé asi šest kilometrů a bylo vymodelováno právě erozní činností Moravské Sázavy v horninách starých asi 500 milionů let. Mimo nich, tedy zejména svorů a rul, zde najdeme ale i mladší usazené horniny, opuku či jílovce. Je docela zajímavé, že právě zde v údolí řeky můžeme najít pyropy. Většině laiků toto jméno nic neříká, ale červená barva, průsvitnost spolu s názvem český granát určitě prozradí víc. Zbohatnout jejich sběrem se zde ale rozhodně nedá, jsou tady v řece k nalezení jen drobná zrnka a není jich mnoho.

Cesta se vine podél řeky údolím, které je hluboce zařezané do okolních kopců. Okolní svahy jsou porostlé smíšenými lesy, v nichž je slyšet zpěv ptáků. Vidět zde můžeme například specializovaného lovce vodního hmyzu skorce vodního. Jako jediný z našich ptáků umí chodit po dně pod vodou. Za rybami se do tůní vrhá i diamant našeho ptactva ledňáček. Mimochodem, v tůních zde jsou k vidění hlavně pstruzi. Podle odborníků zde ale vzácně lze zahlédnout i vzácnou vranku a další druhy typické pro podhorské toky.

Hned na konci Albrechtic odbočuje ze Sázavského údolí vlevo Důl umučených. Je to připomínka událostí třicetileté války, kdy zde zhynuli místní obyvatelé, patrně při některém z vojenských tažení. O kilometr dál najdeme rozcestí Sázavské údolí, ze kterého odbíhá žlutá značka podél Chudobského potoka do Uhelné dolinky. Dále pak zamíří do osady Chudoba a až na Lázek. Uhelná dolina má ve své spodní části malou nivu, v níž, stejně jako v na dalších podmáčených loukách v údolí, na jaře kvetou tisíce bledulí.

Další rozcestí nese hrůzostrašné jméno Pod drtičem. Žlutá značka se zde odpojuje vlevo na Nepomuky. Místo je to ale spíše příjemné. Ohniště zde láká k opečení něčeho dobrého. Mimochodem, tato část údolí je asi nejkrásnější částí cesty. Řeka zde prudkým meandrem obtéká ostroh nazývaný Kozí hřbet. U někdejšího kamenolomu si můžeme připomenout nejen těžbu rul, ale také dvě štoly, které zde vykutali dávní horníci v honbě za rudami skrytými v podzemí.

Potom už cesta přece jen začíná stoupat o něco prudčeji. Silnička je zalitá sluncem a tak se na ní sem tam mihne ještěrka a dokonce i zmije. Podle infopanelů tady žije kromě ptáků a ryb i jiná zvířena. Poměrně hojné jsou zde kuny, v lese se můžete potkat s divočákem a v podvečer, cestu vám může zkřížit i zrzavý lišák.

Za dalším zákrutem řeky se cesta obrátí na východ a dovede vás k výprachtické pile. Tady se z údolí odpojuje cyklotrasa směřující do Horních Heřmanic a dále do Štítů. Pokračovat ale můžete i dále proti, teď už poměrně prudkému kopci do Koburku a do Výprachtic.

Mimochodem, místo u pily je zajímavé i z hlediska historického. Přímo na ostrohu vlevo od silničky se totiž našly zbytky někdejší tvrze ze 14. století. Místo jednoduché navštívit, přístup je opravdu krkolomný, tedy alespoň zespoda z údolí. Pokud sem přece jen vyšplháte, najdete zde už jen nepatrný zbytek valů a hluboký příkop oddělující ostrožnu od zbytku náhorní plošiny.

A malý tip na závěr. Kousek za odbočkou vede pěšina přímo směrem vzhůru proti kopci. Výstup je to výživný, ale když je člověk překoná, dovede jej pěšinka pod vrchol nejvyššího kopce v okolí 620 metrů vysoké Varty. Tam se rozkládá malinká osada Pláňavy. Vypadá, jakoby stála na konci světa. Zapadlejší kout s malebnými chaloupkami by člověk v okolí hledal marně, ale půvab tohoto místa také nenechá nikoho chladným.