Sázení listnáčů nelze ponechat jen na finanční motivaci vlastníků lesa, kritizuje novelu ekolog Hnutí DUHA

Před týdnem jste Ministerstvu zemědělství předali připomínky k návrhu novely lesního zákona. Těch připomínek jste připravili 57, tvrdíte, že ta novela nesměřuje k modernímu lesnictví. Co je tím nejzásadnějším, co vám na tom návrhu vadí?

Vzhledem ke krizi lesů, které, kterou vidíme všude, kde se v lesích podíváme – nejen na severní Moravě, nejen na Vysočině – a hrozbám, které jsou tu jasně dané, jsme očekávali, že ta novela zákona o lesích skutečně přispěje k adaptaci lesů na změnu klimatu, pomůže ukládání uhlíku v lesích a tím zase snižovat dopady klimatické krize.

Místo toho jde ta novela spíše o jeden krok dopředu, dva kroky vzad. Navrhuje například zrušit minimální podíl listnáčů a jedlí, tzv. melioračních a zpevňujících dřevin, což je výdobytek zákona z roku 1995, něco, čím jsme se dosud chlubili, že tím přispíváme k přeměně těch smrkových monokultur na smíšené lesy.

Čtěte také

Dokonalý les. Slovenští lesníci prošli krajinou a vytyčili desítky nových pralesních rezervací

Bohužel tehdy Ministerstvo zemědělství nenastavilo ty minimální podíly listnáčů a jedlí moc vysoko, takže až do roku 2018, kdy k tomu vydaná vyhláška ty podíly trochu navýšila, byť stále ještě nedostatečně, tak do té doby to lesům pomáhalo jen velmi zvolna. A teď to Ministerstvo zemědělství navrhuje vypustit, navrhuje to v podstatě přenechat čistě na finanční podporu vlastníkům. Ta finanční podpora je určitě správná, ale nemůže být jediným nástrojem, kterým budeme tu pestrost a odolnost lesů zajišťovat.

Dalším výrazným krokem zpět toho zákona je, že vypouští Ministerstvu zemědělství povinnost vydat vyhlášku, která měla stanovit limit odvozu tzv. biomasy: těžebních zbytků, což je důležité pro to, abychom zastavili tzv. nutriční degradaci lesních půd – to, že z půdy mizí živiny.

Zbytky po těžbě – kůra, klestí – to byl zdroj těch živin, které se po těžbě do půdy vracely. Dnes, když se spaluje štěpka, spalují se těžební zbytky v teplárnách a spalovnách, tak vzniká problém, že ty lesy jsou někde doslova vyluxované a živiny tam chybí. Je potřeba nastavit určité limity a na stanovištích, která jsou živinově chudá, to prostě zastavit a jinde to ponechat.

K tomu vašemu prvnímu argumentu: když říkáte, že pokud vypadne ten povinný minimální podíl listnáčů a jedlí, že hrozí, že vlastníci budou vysazovat monokultury, nebyli by v tom případě ti vlastníci vlastně sami proti sobě?

Čtěte také

Smrk bych nezatracoval, ale šanci mají všechny dřeviny, zdůrazňuje lesník Pokorný

To samozřejmě.

Přesto si myslíte, že by to dělali?

Řada vlastníků to i dnes dělá. Já to nechci paušalizovat. Máte pravdu, že zodpovědní, moudří vlastníci, to dělat nebudou a řada vlastníků se už dnes snaží do toho lesa dostat ještě mnohem vyšší počet listnáčů a jedlí, než ukládá vyhláška.

Na druhou stranu jsou vlastníci, kteří sází stále smrk, protože ta smrková sazenice je levnější a protože jejich předkové to byli zvyklí takto dělat a oni nevěří tomu, že to tak nepůjde do budoucna.

Jak vysoké by ty podíly měly být? Vy jste už mluvil o tom, že když se to objevilo v zákoně z roku 1995, byly ty limity příliš nízké. Jak vysoké limity byste si vy představovali?

Tady je potřeba rozlišit obnovu lesa, když probíhá z výsadeb, a obnovu lesa, když probíhá přirozeným zmlazením. Pakliže proběhne přirozeným zmlazením, tak v podstatě nástroj přírody vybere ty nejodolnější a nejzdravější jedince. Takže tam je skutečně moudřejší nechat ten výběr na přírodě.

Čtěte také

Ředitel NP Šumava Pavel Hubený: Národní park nemáme proto, abychom se chodili dívat, jak si les představuje lesník, ale příroda

Ale pakliže sázíme uměle, tak je potřeba vycházet z charakteristiky jednotlivých stanovišť. Ty se liší podle vegetačních stupňů: v nížinách přirozeně převládaly duby, borovice, ve středních polohách buky, duby a jedle, ve vysokých polohách teprve smrk.

Dnes, když máme smrk i v těch nižších a středních polohách a pahorkatinách, kde nám hyne, vidíme, že tam je potřeba ho ubrat. Lesnictví na to má takové typologické metody, kde to mají přesně spočítané podle jednotlivých stanovišť. My dnes víme, že ta klimatická změna v podstatě celou tu typologii posunula o jeden až dva vegetační stupně níž.

Existují na to tedy tabulky a dá se odvodit odhad toho, kolik těch listnáčů a jedlí kde minimálně sázet. Ale jistotu tady nemáme. Když se zeptáte vědců třeba z výzkumného ústavu z CzechGlobe, kteří zkoumají dopady klimatických změn na planetu, tak vám řeknou, že vlastně dnes nemáme jistotu, jak budou lesy třeba za 30, za 40, za 50 let vypadat. Je to jenom snaha co nejvíce těm změnám vyjít vstříc a adaptovat ty lesy v míře, které jsme schopni.

Na druhé straně, tím spíš, když mluvíte o té nejistotě, má to být v zákoně, má to někdo určovat? Nemá to být opravdu zájem těch vlastníků lesů?

Čtěte také

Lidé nejsou středobodem světa. Les za nás pracuje a dýchá, zdůrazňuje lesník

Samozřejmě, ale na druhou stranu, ty lesy jsou i veřejným statkem. Není to tak, že tím, že vlastník vlastní lesní pozemek, by vlastnil celý les.

Ten les spoluvytváří vzduch, který tam je, voda, která tam teče nebo je v podzemí, mikroorganismy v půdě, ptáci a další život celého toho lesa. To všechno je les, ale to vlastník nevlastní, ani ty procesy. A to všechno přispívá koneckonců i vlastníkovi k té produkci.

Já bych to pojmenoval spíš tak, že je to nějaké sdílené vlastnictví a ten vlastník musí respektovat, že vlastní skutečně jenom část toho celého lesa a musí brát ohled i na to ostatní spoluvlastnictví. A za druhé je tam určitá zodpovědnost toho vlastníka.

Proč je pro obnovu lesů zásadní neprve omezit stavy spárkaté zvěře? A má změna mysliveckého zákona smysl i přes to, že v kombinaci s nedávnými změnami stavebního zákona hrozí znepřístupnit část lesů veřejnosti? Poslechněte si celý rozhovor s Jaromírem Bláhou.