Sázení stromů jako neurotický tik provinilé civilizace. Příroda to umí levněji a lépe
Kdo by neměl rád stromy. Jejich vysazování má v dnešní krizové době snad až terapeutický účinek a je tak i způsobem, jak lidem dodat pocit, že přispívají k řešení komplikovaného problému něčím nekomplikovaně dobrým. I proto se s iniciativami za sázení stromů roztrhnul v posledních letech pytel. Je sázení stromů opravdu řešením bez žádných ale?
Stromy dnes sází firmy, skupiny dobrovolnic a dobrovolníků, neziskové organizace nebo obce. Sází je buď do otevřené krajiny, kde mají kromě zvláštních případů celkově pozitivní dopad, čím dál častěji ale také na holiny - plošně vykácená místa lesů sežraných v posledních pár letech kůrovcem, kde naopak pozitivní dopad nemají téměř nikdy.
Každým typem sázení se dostáváme do interakce s mnohovrstevnatými přírodními systémy s dechberoucí spletí vazeb, které velmi omezují naši schopnost odhadovat skutečné dopady sázení. Ty jdou navíc často proti naší prvotní intuici vnímat jakékoliv stromy kdekoliv jako lepší než nic.
Nemusíme se dívat jen na do očí bijící příklady nově vysazených alejí, které potkávám na svých cestách na chatu přes východní Čechy – výsadeb, kterým zjevně nikdo nevěnoval hlubší myšlenku a jsou tak hned po vysazení v podstatě odsouzené k zániku nebo ke strádání.
Zdá se, že to je často volba firem a obcí, které chtějí podpořit své PR, případně utratit grant – výsadba proběhne bez odborné konzultace či podpory. Takže stromy nemají adekvátní ochranu a ničí je zvěř, neprobíhá zálivka, navzájem si stíní kvůli nedostatečným odstupům a pak prosychají, koruny jsou ponechány bez výchovného řezu, takže jsou příliš zahuštěné a při prvních úrodách (pokud jsou ovocné) se lámou. Každopádně z nich nebudou stromy, které by mohly krajinu zdobit po vyšší desítky let.
Dokonale vysazené a v prvních letech řádně opečované aleje nebo stromové pásy ve volné krajině jsou správným krokem, ani tak ale nejsou uceleným řešením pro typicky české obrovské lány polí s omezeným množstvím plodin. Pro podporu pestré krajiny by bylo ideální jít ještě o krok dál a cíleně v krajině vytvářet ostrůvky, kde se zemědělsky nehospodaří vůbec nebo alespoň méně intenzivně – představme si remízky, mokřady nebo třeba biopásy, které poskytují potravu i úkryt nejrůznějším živočichům. Takové plochy efektivně pomáhají se vsakováním vody v krajině a udržují tak vodní režim i místní mikroklima.
Čtěte také
Dalším a velmi zásadním místem, kde musíme být velmi ostražití z hlediska dosahování „stromového dobra“, je zalesňování ploch po kůrovcové kalamitě. Právě tam se nyní soustředí celá řada nových iniciativ a není divu proč – v Česku jich je nyní zhruba 40 tisíc hektarů, to je nějakých 9 000 Václavských náměstí.
Lesy, které si pamatujeme z dětství, sežrané kůrovcem jsou jedním z traumat naší generace, je ale potřeba si uvědomit, že pokud budeme spěchat a tlačit na to, aby se rychle opět zazelenaly, hazardujeme podobně, jako když naši předkové lesy vysazovali jako smrkové továrny na dřevo v místech, kde smrk neměl šanci tlak nastupující změny klimatu ustát.
Vědecké studie ukazují, že nejlepší cestou k obnově lesa tak, aby byl pestrý a stabilní, je nedělat nic. To je velkou výzvou pro náš pud zasahovat a kontrolovat, navíc silně podpořený miliardami veřejných dotací. K čemu ale sázet uniformní semenáčky, které sežere přemnožená zvěř, na vyprahlých plochách se těžko uchytí a kdyby náhodou ano, tak jen těžko vytvoří odolný vícepatrový les mnoha stromových druhů?
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Na holiny je potřeba nechat nejprve nalétnout takzvané přípravné dřeviny, jako je bříza, jeřáb či osika, které pomohou regenerovat poškozené lesní půdě, a teprve později do jejich stínu postupně vysazovat stínomilné buky, jedle a další dřeviny. A to zase jen v případě, že se tam nevrátí samy přirozeným zmlazením.
Sázení stromů se zdá být v mnoha případech neurotickým tikem naší moderní civilizace, snahou pomoci tam, kde příroda pomoc vůbec nepotřebuje, případně pomoci způsobem, který více slouží zájmům nás lidí, než zájmům krajiny. Podporujme tedy jen takové sázecí iniciativy, které stojí na odborných poznatcích, případně dobré místní znalosti, a u kterých je zjevné, že o širších dopadech svých bohulibých aktivit trochu více přemýšlejí.
Poslechněte si celý komentář Anny Kárníkové.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
