Smysl pro humor definuje lidskost, i když středověkým vtipům bychom se dnes nezasmáli

Na středověk se dříve pohlíželo jako na éru vážnosti. Dnes víme, že řadu podob měl naopak tehdejší smích. Co vše mohlo být vysmíváno a co bylo naopak tabu? Nejen o tom hovoří Petr Šmíd s historiky Martinem Šormem, Vojtěchem Bažantem a literárním komparatistou Matoušem Jaluškou.

Smích a schopnost vysmívat se je záležitost nadčasová a přeshraniční, prolínající se všemi vrstvami. I když pramenů k poznání této oblasti se dochovalo minimum, je zřejmé, že i středověký člověk si dokázal tropit šprýmy z čehokoliv. „Příkladem je jméno jednoho z podstatných aktérů biblických událostí – Izák znamená Smíšek,“ vysvětluje Matouš Jaluška.

„Jméno dostal proto, že jeho matka Sára se smála, když se dozvěděla, že ve svém vysokém věku by měla porodit dítě. Smích je tím pádem jakýmsi projevem nedůvěry v boha, nevíry jako nějaké základní neřesti v monoteistických náboženstvích obecně. Ale tím, že to dítě se tak jmenuje a bezproblémově kráčí dál dějinami spásy, stává se velkým praotcem i se smíchem, který si nese ve jméně, tak v tom vidíme integraci. Izákovo jméno připomíná problematickou situaci na počátku, ale teď už jsme někde jinde a pokračujeme i s tím smíchem.“

Spustit audio

Související