Sophie Lukacs & Nawel Ben Kraiem: Jakápak world music!

Přestože termín world music autor těchto řádků nadále ctí jako symbol převratných hudebních změn, už léta ho používá zřídka. Ne že by snad patřil k jeho módním odpíračům, to snad ne, jen zkrátka rád nazývá věci pravými jmény. A třeba sousloví „world music zpěvačka z Afriky“ považuje, když ne rovnou za urážku, tak určitě za kombinaci neznalosti a přezíravosti. Samozřejmě nejde pouze o termín, ale také o kontext, a ten když, stejně jako další detaily, opomenete, může i ta nejempatičtější snaha o zviditelnění hudby odjinud skončit nezdarem. Zpěvačka Nawel Ben Kraïem sice opravdu pochází z Afriky, konkrétně z Tuniska, vztáhnout na ní ovšem byť jen zmínku o world music, to si raději nafackujete. Žije v Paříži, patří mezi respektované básnířky a herečky a je oddaná elektropopu, rocku a alžírskému stylu rai, což je dnes vlastně jedna z odnoží francouzské popmusic. Takže, a předpokládejme, že souhlasíte, jakápak world music. Nawel je zkrátka moderní songwriterka s podmanivě zastřeným hlasem a jejímu kouzlu na albu Je chante un secret podlehli i kytarista Nassim Kouti a producent Tim Whelan z legendárních Transglobal Underground.

Křestní jméno dostala od rodičů na počest egyptské aktivistky a feministky Nawal El Saadawi, bojující v arabském světě proti ženské obřízce. Radikální názory na rasismus, imigraci, utlačování menšin a mužský šovinismus ve své poezii a slampoetry neskrývá ani Nawel. Jsou pro ni stejně důležité jako hudba a ráda by se prý přiblížila tomu, co dělají Kae Tempest nebo Patti Smith.

Nawel spoléhá prý na vítr a ten zase na ni. Nebojí se přitom cítit hněv a svůj postoj v syrové sociálně-politické poezii jasně artikulovat za podpory drtivých rytmů tuniského rituálního obřadu stambeli. Shledává v tom přirozenou rovnováhu mezi kulturami, uprostřed nichž žije. A jestliže vám přijde, že v následující skladbě Echtah uslyšíte stopy alžírského stylu rai, nemýlíte se. S dalšími zpěvačkami se Nawal podílí i na projektu Les Heritieres, holdu legendární ikoně raie zpěvačce Cheikhce Rimitti.

U písničkářky Sophie Lukacs je to složitější a upřímně, kvůli podobným vyznavačům nepravděpodobných fúzí vzniklo okolo world music spoustu klišé. Vždyť považte: narodila se v Maďarsku, má židovské kořeny, vystudovala klasiku, vyrostla v Kanadě, zpívá anglicky a v bambarštině. Mnoho let v Mali studovala hru na koru u největšího žijícího mistra Toumani Diabatého a debutové album nazvala Bamako. Nikdo se pak nemůže divit, že k němu přistupujete s opatrností. A vůbec nejde o to, že Sophie hraje na koru, to už dnes není vzácnost ani u Evropanek, ani že se zaklíná západní Afrikou, jen se prostě nemůžete zbavit pocitu ohledně fungování tak vysoce multikulturní mozaiky. A nikdo vám to nemůže mít za zlé. Přesto dáte jejímu debutovému albu šanci a dobře uděláte. I proto, že ji ho pomáhal natáčet slavný kytarista Habib Koité a celá řada skvělých malijských virtuózů, včetně hráče na loutnu ngoni Madou Bassekou Kouyatého a zpěvačky Hawy Kassé Mady Diabaté z Tria da Kali.

S tak citlivým přístupem k harfě kora jste se od západní písničkářky neskrývající vztah k poprocku už dlouho nesetkali. Zkuste si také vzpomenout, kdy jste naposled slyšeli maďarskou písničku, ve které se struny kory prolínají s houslemi, cellem a loutnou ngoni. Nejspíš nikdy. Sophie si sympaticky nehraje na griotku, neřeší západoafrické problémy, soustřeďuje na ty vlastní, usazené v běžnostech západního života. Spousta skladeb se točí okolo lásky a za ústřední slovo si Sophie vybrala pád. „Vždycky se držím pevně. Dokud ale nezačnu snít o lásce, pak jde všechno mimo moji kontrolu. Je to děsivá, ale také nejkrásnější věc na světě,“ řekla o skladbě Falling.