Srbská menšina v Chorvatsku si stěžuje na skrytou diskriminaci
Jugoslávská válka, která vypukla v létě 1991, tedy před 20 lety, po sobě zanechala statisíce uprchlíků, z nichž jen malá část se vrátila do svých předválečných domovů. Ani ti, kteří svůj domov našli, to nemají jednoduché, jak ukazuje příklad rodiny chorvatských Srbů, kteří byli 19 let uprchlíky ve vlastní zemi.
Cihlový domek pana Neša stojí v jedné z vesnic na okraji Pakracu, slavonského městečka, které téměř úplně zničila válka na počátku 90. let.
Věční běženci
Nešo měl tehdy 15 let. Po dopadu prvního granátu na nic nečekal a utekl do Srbska, kde se vyučil automechanikem a založil rodinu s Nadou, která také uprchla z Chorvatska. Téměř devatenáct let střídali podnájmy po celém Srbsku a cítili se jako lidé druhé kategorie.
„Všude jsem byl nájemník. Za práci mi platili mizerně a stalo se, že jsem rok nedostal výplatu. Co jsem si vydělal bokem, stačilo jen na poplatky. Byty jsme si opravili, ale pak nás většinou majitelé vyhodili,“ vysvětluje Neša. „Proto jsme se vrátili sem. Tady je můj dům.“
Nešo má chorvatské i srbské občanství, stejně jako jeho tři dcery. Manželka Nada však uvízla v byrokratickém labyrintu.
Důsledky války: cizinkou ve vlastní zemi
„Jsem cizinkou v rodné zemi. Rodiče pocházejí z bosenského Brodu a později se přestěhovali do chorvatské Požegy, kde jsem se narodila. Chorvatsko však kvůli válce neposlalo dokumenty do Bosny a opačně,“ nastiňuje nepříjemnou situaci.
Nezapsali mě do matriky, takže nemůžu získat chorvatské ani bosenské občanství. Mám jen srbské, protože to dají každému.
Mezi lidmi ani ve škole zdejší Srbové problémy nemají. Dcerky se v Srbsku naučily psát cyrilicí i latinkou. Místo hodin katolického náboženství mají volno a na pravoslavné si je vyzvedává místní pop.
Žádné zastání
Nešova kritika míří také do vlastních řad. Politici, kteří mají srbskou menšinu zastupovat, se podle něj o obyčejné lidi nestarají. „Nemáme člověka, který by nás vedl, dal nás dohromady. Každý se jen snaží urvat křeslo pro sebe. Říkám otevřeně, jak to je,“ říká.
Čtěte také
Nejvíc ho však trápí nedostatek práce. „Pracuji načerno. Nemám papíry ani peníze na poplatky, abych mohl pracovat oficiálně. Dělám proto, co můžu,“ zmiňuje s tím, že vzdal snahu najít si normální zaměstnání. Pokaždé narazil na skrytou diskriminaci. „Ať už jsem přišel kamkoliv, první, na co se ptali, bylo, jestli jsem Srb,“ potvrzuje.
Návratu Srbů do Chorvatska pomáhají srbské nevládní organizace. V Pakracu je zastupuje sociolog Goran Labus.
Stín Balkánu
„Lidé se po návratu nebojí o svou bezpečnost, ale o ekonomickou stránku. V Srbsku je hůř, Chorvatsko je stále pořádnější stát, co se týče respektování zákonů. Chorvatsko formálně plní formálně všechno, co mu v Bruselu nařídí, ale nemá dostatek vůle prosadit práva menšin v praxi,“ domnívá se.
Chorvatsko stojí na prahu Evropské unie, formálně tady žádná diskriminace podle etnického příznaku neexistuje. Pod povrchem však stále žije vědomí o kolektivní vině Srbů za události, které před dvaceti lety zpustošily jejich krásnou zemi i lidské osudy. A to se žádnou evropskou normou odstranit nedá.
„Tohle je Balkán, jak se říká,“ konstatuje jednu z věčných pravd Nešo.
Související
-
Chorvatsko a Srbsko se vzájemně žalují z genocidy
V srbském tisku se dnes objevily fotografie silnějšího muže s pleší v tričku s krátkým rukávem a černými brýlemi, který se nápadně podobá hledanému válečnému zločin...
-
Srbsko ani Chorvatsko za války v 90. letech genocidu...
Srbsko za války v bývalé Jugoslávii nespáchalo v Chorvatsku genocidu, rozhodl Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Stejný verdikt vynesl i v opačném případě, ve kterém ...
-
Srbsko a Srbové: stíny války, nebo světlo smíření?
Od počátku válek na Balkáně uběhne zanedlouho už 20 let. Evropa se kvůli nim změnila a v její západní a severní části žije přes milion srbských imigrantů.
