STANICE NULA

Realita rozhlasového vysílání před sto lety v porovnání s tou dnešní je diametrálně odlišná. Boom rozhlasu na počátku 20. století lze přirovnat k rozmachu internetové zábavy, nebo k současnému rozvoji AI. Jsou to všechno milníky, které mají ohromný vliv na naše myšlení, kulturu, ekonomiku,… Před sto lety to byla komunita technologických nerdů, a pak třeba jeden stan a jedna vysílačka na pláni nad městem. Dnes je to bezpočet ohromných mediálních domů napojených do online prostoru a na rozsáhlou sít vysílačů, které jsou technicky i architektonicky významnými stavbami, tiše se tyčících do výšek a skrytých na pozadí proudu informací, aby nad horizontem krajiny zaplnily éter signálem. Honosné stavby jako piedestaly naší kultury. Místa s krásným výhledem a zároveň místa viditelná z velké dálky.
    Když posloucháme rozhlas, tak si vlastně už přirozeně neuvědomujeme, že za tím, co na rozhlasovém přijímači naladíme, stojí existence rozsáhlé sítě vysílačů. Možná proto, že obsah vysílání, který skrze ní proudí, vzniká v rozhlasovém studiu, tedy na úplně jiném místě, než stojí vysílače. Ale co kdyby se vysílač stal zároveň místem, kde obsah vznikne, podobně jak tomu bývalo v samotných počátcích rozhlasové historie? Jak zní místa, bez kterých bychom rozhlas nenaladili a která jsou ve vztahu k vysílání důležitými body, kde energie zvuku získává na síle, aby se prodrala éterem až k uším posluchačů? A jak zprostředkovat tato místa imaginativním způsobem skrze rozhlas samotný?
    Jsou to otázky, které rámují vznik unikátního projektu, jehož středobodem a zároveň estetickým východiskem jsou pravě místa vysílačů a jejich okolí, se záměrem přetransformovat hmotu architektonického díla, jeho prostorových vztahů a kvalit do hudebního díla. Koncem roku 2022 jsme tak ve spolupráci s autorským týmem ansámblu TOPOS KOLEKTIV, pro který je práce s různými místy ústředním bodem hudbení tvorby, začali diskutovat o možnostech a potenciálu projektu. Vytipovávali lokality různých vysílačů a postupně se taky na ta místa vydali, abychom je, v jistém smyslu, alespoň na chvilku proměnili v nahrávací rozhlasová studia a tvůrčí laboratoř.
    Ansámbl TOPOS KOLEKTIV se zaměřuje na komponovanou improvizaci v přímé interakci s konkrétní lokalitou, jejiž rysy a charakter jsou zároveň důležitým inspiračním materiálem a stávají se nedílnou součástí hudebního konání. Pro jejich tvorbu je určující práce se zvukovým potenciálem, pamětí a významem konkrétních míst. Ve spojení s konceptem site-specific umění přirozeně inklinují k žánrové interdisciplinaritě a pestrosti. V jejich hudebních obrazech lze skrze poslechovou perspektivu identifikovat konkrétních místa a v případě tohoto projektu, také nabídnout  prostor k imaginaci jakési mapy vysílání, nebo vysílačů, kterou může posluchač porovnat s vlastní zkušeností a nebo později využít i třeba k návštěvě konkrétního místa a skrze poslech s ním konfrontovat konkrétní skladbu.
    Z počátku byl záměr postupně zvukem vyplnit mapu vysílačů na celém našem území, i včetně těch, které už dnes nestojí - např.: Brno Komárov, Topolná u Uherského Hradiště, atp. Společně s těmi fungujícími vysílači jsou to ale desítky lokalit, které nebylo možné v rámci projektu obsáhnout. Zajímavý moment nastal při prvních experimentech a obhlídkách. První trasa vedla na místo zahájení rozhlasového vysílání ve Kbelích, kde stojí úchvatný památník - objekt v prostoru, který silně inspiroval další směřování projektu. Pokračovali jsme do okolí vysílače Liblice B, vůbec nejvyšší stavby v ČR a odtud nás to nějakým záhadným způsobem táhlo k nedalekému městu Kouřim a k místu, které se s vysíláním rozhlasu vůbec nepojí. Je to ale místo, kde podle pověsti proběhlo pravděpodobně první vysílání na našem území. Kníže Lech odtud svému bratrovi Čechovi signalizoval kouřovými signály místo, kde se usadil. A na tomto místě, na Lechově kameni, také začala vznikat první skladba, první otisk pradávného vysílače, který odkazuje k původům lidské potřeby vysílat signály.
     V podobném duchu jsme se se členy TOPOS KOLEKTIVU a ve spolupráci s Českými Radiokomunikacemi postupně vypravili na další čtyři místa: vysílač na Ještědu, už zmíněný vysílač Liblice B u Českého Brodu, Žižkovskou věž a vysílač na Bukové hoře. Výběr vycházel z předpokladu akustických možností konkrétních míst, času a ročního období. Výsledkem je pět unikátních kompozic v autorském podání ansámblu, ve kterých jeho členové pomyslně zachytávají rozhlasové vlny v bodě nula, ještě před tím, než jsou odvysílané anténou vysílače. Formou 
site-specific intervencí, jakoby portrétují jednotlivé vysílací stanice vlastní a specifickou hudební řečí. Cyklus skladeb pak dostal název Stanice Nula. Kouřový signál z Lechova kamene v něm proletí hyperboloidem vysílače Ještěd a okolo rozezněných drátů Liblického vysílače a skrz tubus Žižkovské věže ho odvane vítr na ochozu vysílače Bukova hora. S geografické perspektivy ČR jde o jakýsi kvadrant s odbočkou na Lechův Kámen.
    Jednotlivé skladby vznikaly přímo na vysílačích, kde autorský kolektiv vždy ohledal a zvukem prozkoumal aspekty konkrétního místa a skrze sebe nechal znít společně s hudebními nástroji. Záznamy tohoto konání se pak staly stavebními kameny pro další studiovou kompoziční práci. Ve výsledku se ve skladbách projevují tradiční i extensivní techniky zpěvu a hry v kombinací s hrou s místem a s objektem vysílače, jako s hudebním nástrojem. Je to v podstatě pět hudebních otisků míst, které v sobě zahrnují i různá zvuková specifika uvnitř vysílačů, což je velmi unikátní materiál. Ať to jsou různé průvany a meluzíny proudící hyperboloidem na Ještědu, nebo silný vítr na ochozu vysílače Buková Hora rozeznívající kování kotvící konstrukce menších antén jako píšťaly orgánu. Nebo dráty vysílače Liblice B, které jemně rozvibrované jako struny ohromného cimbálu, porcelánové izolátory znějící jako hrací strojky. Nebo také neuvěřitelně zvukově pestré elektromagnetické pole Žižkovského vysílače a akustická perspektiva jeho 134 metru dlouhého vedlejšího tubusu s nouzovým schodištěm. Zkrátka každý vysílač a jeho okolí poskytlo bohatý rejstřík signifikantních zvukových objektů, které ve skladbách zní v symbióze s pečlivou instrumentací.


https://mapy.cz/s/pasujujuro


Koncept: TOPOS KOLEKTIV / 
Annabelle Plum (hlas), Martin Klusák (dechové nástroje a akordeon), Tereza Kerle (hlas, perkuse), Tomáš Kerle (perkuse, elektronika), Hana Hrachovinová (harfa), Marek Kimei Matvija (flétny shakuhachi) a Ian Mikyska (strunné nástroje)

Zvuk: Martin Klusák, Ladislav Železný
Postprodukce: Martin Klusák, Ian Mikyska
Dramaturgie: Ladislav Železný

Projekt byl realizovaný v koprodukci Českého rozhlasu Vltava a spolku NEIRO Association for Expanding Arts z.s. za podpory Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hlavního města Prahy a Státního fondu kultury ČR a také díky vstřícnosti společnosti České Radiokomunikace a.s.