Šťastný Lazzaro: Křehký světec v poetickém filmovém podobenství žehná vykořisťovaným outsiderům

18. březen 2019

Lazzaro je plachý mladík, dobrosrdečný a poctivý. Kam ho zavoláte, tam přijde, kam ho postavíte, tam zůstane. Lazzaro je součástí pospolité komunity, která se stará o tabáková pole elegantní markýzy, která ale před svými nevolníky tají, že by jim namísto dluhu měly narůstat odměny za těžkou rolnickou práci. Lazzaro to všechno se zřetelným okouzlením pozoruje a nedává na sobě nic znát.

Třetí snímek italské režisérky Alice Rohrwacher vychází ze skutečného příběhu izolované a zneužívané komunity, jejíž příběh v 90. letech zaskočil tradičně rolnickou Itálii. Jeho síla však vychází z toho, jak univerzálně dokáže působit. Také díky volbě natáčet na šestnáctimilimetrový film je časové zařazení zejména v první polovině skoro nemožné, a i když děj poskočí do dní a kulis, které už mohou působit povědoměji, uchovává si film nadčasovou auru, podobně jako nestárne jeho titulní hrdina.

Lazzaro je sice pomyslným průvodcem celým filmem, zároveň je ale jen málokdy hybatelem událostí. Představuje spíš jakéhosi prostředníka, s jehož pomocí poznáváme příběhy umučených svatých, ale i osudy komunity, jejíž život plyne ve zdánlivě líném tempu, ale přitom se každý musí otáčet, aby se vůbec uživil. Je majákem, který signalizuje, že bychom měli zbystřit a uvědomit si, co se děje v našem bezprostředním okolí.

Rohrwacher stála před bezpočtem komplikovaných výzev, jejichž zdolání je v pozvolna plynoucím filmu pod o to větším drobnohledem, o co víc nám jeho tempo dává čas obhlížet každý detail. Nejobtížnější překážku, totiž tu, jak propojit vesnickou část filmu s tou městskou, která se odehrává dlouho poté a všichni s výjimkou Lazzara v ní notně zestárli, zvládla Rohrwacher vcelku elegantně. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že druhá polovina filmu není tak kompaktní jako ta první. V té režisérka vsadila své postavy do nenásilně zkonstruovaného bezčasí, kde vynikne každý detail, jak to znamenitě vystihuje úvodní scéna s putovní žárovkou, kterou musí chudá komunita sdílet.

Fatalistické finále nesporně nachází oporu ve scénáři, který autorce vynesl cenu z festivalu v Cannes, zároveň ale působí jako „povinné“ metaforické završení příběhu, jehož síla spočívá zejména v neokázalé civilnosti. V tíživých momentech může film připomenout tvorbu maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, na rozdíl od něj však Rohrwacher prosvěcuje svůj film i laskavým humorem. Vždyť máme pořád co do činění s lidskými bytostmi, nikoliv loutkami do morku kostí podmaněnými totalitním systémem. Nejdůležitější je ale nakonec zjištění, že i naprosto pasivní hrdina může být strůjcem sympaticky mnohoznačného filmu.

Jakými cestami se vydává prosťáček Lazzaro a daří se mu strhnout na svou stranu i diváka? A který finský film může třetí snímek Alice Rohrwacher připomenout? Pusťte si recenzi Viktora Paláka.

autor: Viktor Palák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.